Co vidí sociolog při pohledu na svět umění?

Strukturu toho, čemu svět umění říkáme, vazby mezi jeho různými prvky. Na jedné straně jsou umělci, na druhé obchodníci s uměním, galerie, muzea, akademie umění, sběratelé, diváci... Těch součástí je opravdu hodně. Sociologický pohled nás nutí přemýšlet o tom, jaké jsou mezi nimi vztahy, kdo má nadřazenou roli, kdo určuje způsob, jak mají být díla malovaná. Při pohledu zvenčí se zdá, že umělec je svobodný, že může tvořit, co chce, ale sociologie říká, že umělec je právě jedním z nejomezenějších prvků ve světě umění. Tlačí na něj umělecký trh, akademie, poroty soutěží i publikum. Všichni mají určitá očekávání, vyvíjejí na umělce tlak.

Jak byste popsala vztah mezi uměním, včetně toho současného, a člověkem, který se o umění zase tolik nezajímá?

Moderní umění může být pro publikum nesrozumitelné. Vývoj, který vedl k jeho současné podobě, začal kolem poloviny 19. století s nástupem impresionismu a později avantgardy. Umění se začalo rychle měnit a přešlo od figurativního pořádku k nefigurativnímu, k abstrakci, která je v té či oné podobě přítomná i dnes. Pro některé může být obtížné to přijmout a pochopit. Jeden z nejznámějších sociologů, Pierre Bourdieu, prováděl výzkum mezi návštěvníky muzeí. Ptal se mimo jiné, co se divákům líbí, na jaké umění se nejraději dívají. Ukázalo se, že největší oblibě se těší díla starých mistrů. Jejich práce se zdá být přístupná. Tři nejznámější umělci v historii jsou Leonardo da Vinci, Rembrandt van Rijn a, pozor, Pablo Picasso, který je spojován s avantgardní revolucí. Picasso je ale pro mnohé synonymem moderního umění, jeho jméno je pojem. Znalost jeho díla však není vždy doprovázena jeho pochopením.

Má smysl vzdělávat veřejnost?

Ano, dějiny umění se bohužel nevyučují moc zajímavým způsobem. Diváci bez vášně navštíví muzeum, podívají se na Giocondu a ptají se, proč je tak malá, proč jsou barvy tak bledé. Chybí jim schopnost se na dílo kriticky podívat, zasadit umění do širšího kontextu. Ve škole by se mělo učit nejen to, jak se styly měnily, ale také proč se vyvíjely právě tak, jak se vyvíjely. Co ten vývoj ovlivnilo. To by pak pomohlo pochopit, že abstraktní umění nejsou jen náhodné barevné skvrny. Vzniklo v určité situaci a má něco sdělit, také o světě kolem nás.

Je tedy možné v "skvrnách" současného umění vidět aktuální události?

Existují různé teorie. Jsem zastáncem teze, že umění odráží podobu společnosti, která ho vytváří. Dnes fungujeme ve společnosti, která je spíše chaotická, nesoudržná, je společenstvím rizika, vládne jakási nejistota a umění je proto také znepokojivé. Vyžaduje pozornost, reflexi a není snadné ho pochopit, stejně jako není snadné pochopit současné společenské procesy.

V americkém umění se zabýváte především obdobím, kterému se obvykle nevěnuje tolik pozornosti, přelomem 20. a 21. století. Proč vás to tak zaujalo?

Právě proto, že se jedná o téma, které je v Evropě často opomíjeno. Sami Američané věnují tomuto období poměrně velkou pozornost, samozřejmě i proto, že jejich dějiny umění nejsou tak bohaté na díla a události jako evropské. Odborná americká literatura o domorodém umění je rozsáhlá, ale obvykle opomíjí sociologické souvislosti. Které se právě mně zdají zajímavé.

Jak se liší americký a evropský přístup k umění?

Říká se, že americký svět umění je ve skutečnosti uměleckým trhem. Američané jsou kapitalisty, přistupují k umění také s ohledem na zisk. Propagují obrovské aukce, pořádají obrovské veletrhy umění, vzrušují se velkolepými prodeji za miliony dolarů. Americký umělecký svět má dynamiku. Samotná tvorba amerických umělců je rozmanitá. Používají různé výrazové prostředky. Nebojí se komerce ani kýče. Mohou si s ním hrát, jako například Kahinda Wiley, která ve svých portrétech používá kýč v jistém smyslu jako uměleckou techniku.

Který autor podle vás nejlépe vystihuje takového toho amerického ducha?

První, kdo mě napadne, je Edward Hopper. Je jedním z nejslavnějších amerických malířů. Ačkoli se Hopper ve své tvorbě inspiroval evropským malířstvím, dokázal zachytit "americkou psychiku". Když si představíme Spojené státy, často se nám vybaví dva obrazy. Na jedné straně je tu velkoměstp, které je synonymem kultury, civilizace, pokroku, rozvoje, ale také odcizení, osamělosti a nestabilních vztahů. Na druhé straně je obraz obrovského, prázdného prostoru, příroda. Člověk by k ní měl cítit úctu a obdiv. Jako osamělý jezdec z reklamy na Marlboro, který je hrdý na to, že je součástí světa velkých hor a prérií. Hopper tyto dva světy konfrontuje a staví proti sobě. Vytváří pozoruhodné portréty měst a člověkem neposkvrněných území. Ve své klidné a vyrovnané malbě odhaluje americkou duši. Nejpopulárnějším americkým umělcem je samozřejmě Andy Warhol, jehož malba je pro mnohé jedinou asociací s americkým uměním. Warhol ale tvořil až později než Hopper a ukázal více tu popkulturní Ameriku.

Jakou roli hrála v americkém umění skutečnost, že se ten svět akademií a kritiků se zde zformoval až o něco později?

Američané měli dlouho komplex z vlastního umění. Bylo nové, nemělo to žádnou tradici. Proto se snažili za každou cenu napodobit evropské malířství. Dalo by se říct, že byli papežštější než papež, velmi dbali na formální a estetická pravidla. Umělecké školy fungovaly po vzoru francouzské École des Beaux-Arts a anglické Royal Academy of Arts. Kreativita na vysoké úrovni nebyla. Velcí sběratelé 19. století se o americké umění vůbec nezajímali. Místo toho dovezli do USA stovky vynikajících děl z Evropy. Milionáři jako J. P. Morgan, Andrew Carnagi, Henry C. Frick si v New Yorku postavil sídla a vyzdobili je evropským uměním. Až od počátku 20. století se zájem o americké umění postupně zvyšoval, ale boom přišel až s nástupem abstraktního expresionismu v polovině 20. století. Tehdy na sebe Spojené státy upoutaly pozornost celého světa, americké umění začalo být inovativní a New York se stal centrem mezinárodního uměleckého světa. Tuto pozici neztratila dodnes.

Po vzniku celého zmíněného systému akademií, galerií a kritiků se vedle inovativního umění objevila i vzpoura. Z čeho pramenil tento kritický postoj akademie ke skupině kolem Roberta Henriho, protože nebyl to přece nedostatek talentu. Lze tuto dynamiku systému a vzpoury považovat za obecnou součást světa umění?

Ve světě umění má obvykle nejsilnější pozici nějaká instituce, která rozhoduje o tom, co lze považovat za umění a co ne. To se stalo v Evropě i ve Spojených státech. Svým způsobem kazí tu představu o americké svobodě a umělecké svobodě, ale v 19. století newyorské Adacemy of Design rozhodovalo o účasti malířů na soutěžích a výstavách, což byla jedna z mála možností, jak zpopularizovat vlastní dílo. Je třeba si uvědomit, že Amerika na přelomu století byla nesmírně konzervativní a platily v ní tradiční viktoriánské hodnoty. To se promítlo do očekávání vůči umělcům, kteří měli zobrazovat idealizovanou zemi a její vysoce morální obyvatele. O menšinách a každodenním životě obyvatel chudých čtvrtí se nemluvilo. A pokud se je někdo pokusil namalovat o obrazy vystavit, akademie to odmítla. Jedním z nejznámějších sporů s Akademií byla vzpoura realistů pod vedením Roberta Henriho. Postupovali podobně jako impresionisté ve Francii, kteří v případě neochoty Akademie uspořádali vlastní výstavu nechtěných děl. Henri tento příběh znal a chtěl v americkém uměleckém světě způsobit revoluci. To se podařilo jen napůl. Na jedné straně díky Henriho kontaktům s tiskem o nezávislé výstavě rebelů psaly všechny noviny v New Yorku. Na druhou stranu historici umění zdůrazňují, že díla tvůrců z Henriho okruhu nebyla v té době tak revoluční, jak ji sami popisovali. Přesto byl tento projev jedním z kroků k oslabení postavení akademie a větší svobodě umělců.

Tato potřeba ukázat ošklivost života, kterou Henry pociťoval, mi trochu připomíná současný trend, který vidíme v sociálních médiích, zde v podstatně mainstreamovější podobě, ale také jako reakci na uměle vytvořený ideální svět. Můžete to nějak porovnat?

Ano, existuje jistá analogie. Americké umění konce 19. století bylo přeslazené, stejně jako jsou přeslazené současné fotografie na Facebooku. Všechno je na nich dokonalé, každý prvek je propracovaný. To musí vzbudit odpor, protože svět není dokonalý a je mnohem zajímavější než jeho dokonalá verze. Tvůrci z okruhu Roberta Henriho ale byli realističtí a chtěli zobrazovat všední, každodenní věci. Naproti tomu mám pocit, že současná internetová móda na ošklivost je do jisté míry umělá. Má tendenci přehnaně zdůrazňovat nepřitažlivost a vytvářet obrazy, které jsou ošklivější, než ve skutečnosti jsou.

Další konotací k této krystalizaci nového světa umění, která byla zmíněna, je vznikající svět krypto-umění a NFT. Můžeme v něm očekávat podobný vývoj?

To se nyní skutečně děje. Tento svět vzniká již od roku 2014, ale do povědomí masového publika se dostal až s prodejem Beepleova díla "The 5000 First Days" za téměř 70 milionů dolarů na začátku tohoto roku. Předtím byl svět kryptoumění poměrně hermetický, spoluvytvářený na jedné straně umělci počítačové grafiky, na druhé straně sběrateli jejich děl nebo prvními uměleckými kritiky NFT. Tento svět je obtížné analyzovat a na jeho poznání si budeme muset zřejmě ještě chvíli počkat. Co se týče samotné práce NFT, je velmi rozmanitá. Velká díla jdou vedle sebe s díly mnohem slabšími.

Když se vrátíme k vašemu výzkumu, bylo něco opravdu překvapivé? Něco, co jste nečekala?

Překvapila mě role žen v americkém uměleckém světě. Zmínila jsem milionáře, kteří na přelomu 19. a 20. století sbírali evropské umění. Jejich děti se také zajímaly o současné umění. Dcery, které měly právo disponovat menším majetkem než synové, se věnovaly levnějšímu, americkému umění. Sehrály tak významnou roli při podpoře a propagaci tohoto umění. Zajímavé je, že první muzeum amerického umění založila Gertrude Whitney Vanderbiltová a muzeum současného umění MoMA založily tři ženy, včetně Abby Rockefelerové. Prvním ředitelem však už byl muž.

autor:  Michaela Zormanová