Jak v současnosti vypadají typické "goralské"  Vánoce?

Neexistuje jeden vzor, nejčastěji se charakter tohoto výjimečného období odvíjí od rodinných tradic, a tím nepřímo i od těch regionálních. Pokud se podíváme blíže, některé podobnosti a společné prvky najdeme. Současné "goralské" rodiny si v dostupném "kulturním supermarketu" (termín navržený Gordonem Mathewsem), vybírají to, co jim nejvíce vyhovuje, možná protože je to tradiční, možná atraktivní, prostě z nějakého důvodu pro ně důležité. V Tatrách je stále významným kulturním faktorem, který určuje podobu Vánoc, náboženství. Dalším důležitým faktorem je vliv turistů, kteří navštěvují Podhalí v zimní sezóně. Štědrý den nebo obecně Vánoce v Podhalí jsou často organizovány jako turistický produkt a atrakce pro návštěvníky. Ale to nic nemění na tom, že se "Goralé" stále rádi setkávají, aby oslavili vánoční chvíle se svými rodinami.

Pojďme si tedy říct, jak se oslavy Vánoc v průběhu času vyvíjely. Jaké je v tomto ohledu nejstarší popsané období?

V dávné minulosti, ještě před příchodem náboženství na Podhalí, tedy před propojením s církví, zde existoval rozsáhlý systém předkřesťanské víry a přesvědčení. Člověk fungoval v rámci cyklu určovaného ročními obdobími (přírodou), a snažil se v tom okolním světě fungovat. Vytvářel různé druhy pověr, které sloužily k naklonění si magických sil, v něž se věřilo, k získání jejich přízně. V tomto kontextu byla důležitá zejména čtyři klíčová data kalendářního roku: podzimní a jarní rovnodennost a letní a zimní slunovrat. Tyto dny byly považovány za obzvláště příznivé pro nadpřirozené síly a v těchto obdobích se pravděpodobně soustředilo největší množství svátečních rituálů věnovaných kultu mrtvých, kultu vegetace, plodnosti a zajištění si štěstí. Dozvuky starodávných zvyků jsou tu s námi dodnes. Během Vánoc se vzpomíná na zemřelé, navštěvují se hřbitovy a v minulosti se na stůl pokládal nejen prázdný talíř pro nečekaného hosta, ale také malé porce jídla pro duchy, kteří se měli v tento čas vrátit na zem. Postupem času se prastará předkřesťanská tradice spojila s náboženstvím. Když se podíváme na data: Vánoce se konají kolem zimního slunovratu, data ostatních svátků se v kalendářním roce mění s ohledem na astronomické cykly, jako je například úplněk, což také není náhodné.

Jaké byly hlavní rozdíly mezi tehdejšími a dnešními Vánocemi?

Dnešní Vánoce jsou sérií obřadů připomínajících narození Spasitele. Svátek byl zaveden ve 4. století v Římě, aby mimo jiné nahradil starou víru v pohanského boha Mithru. Zvolené datum je pravděpodobně symbolickým datem Kristova narození, které odkazuje na apokryfní datum jeho početí (březen).  V Polsku se Vánocům říkalo Gody (Godny czas). Slovo "god" ve slovanských jazycích kdysi znamenalo "rok". Ve středověku začínal o Vánocích nový rok, takže se jednalo o setkání starého roku s novým, odtud ten termín. Horalé tento čas považovali za rodinný svátek, ale také za den věštění a předpovídání budoucnosti.

V době, o které mluvíme, vánoční stromek pravděpodobně ještě neexistoval...

Ne, ale než se objevil vánoční stromek, zdobily se domy větvemi jehličnanů a hlavou dolů ke stropu se zavěšoval vrcholek smrku nebo jedle (symbol rajského stromu). Byla to výzdoba místnosti, ve které se jedla štědrovečerní večeře. Měl chránit chalupu před jakýmkoli neštěstím. Zavěšovala se na něj jablka, ořechy a takzvané "světy", tedy koule z nastříhaných a slepených oplatek. Oříšek utržený z vánočního stromu měl přinést štěstí v lásce, zatímco jablko mělo člověka chránit, zejména jeho krk, před nemocemi. Vánoční stromek se v Polsku objevil v 18. století jako dvorský a měšťanský zvyk převzatý z Německa. V Karpatech pak mnohem později – v prvních desetiletích 20. století.

Kdy se začaly dávat dárky? Tento, dnes tak typický zvyk, tady nebyl vždycky.

O Vánocích se lidé vždy snažili připravit co nejlepší jídlo. Byla to obrovská kvalitativní změna oproti chudé každodenní stravě. Neexistoval však žádný vánoční stromeček ani zvyk dávat dárky. Zvyk obdarovávat své blízké se rozšířil na konci 19. století, a ještě více po druhé světové válce. Na chudém galicijském venkově v dávných dobách platilo, že když dítě dostalo kousek klobásy nebo sladký koláč (kołacz), mělo velkou radost. První věcné dary se objevily v meziválečném období a později po druhé světové válce, obvykle to byly školní potřeby jako tužka či sešit nebo nějaké sladkosti, například bonbony. Zlobivé děti dostávaly pytlík plný ořechových skořápek nebo cibule a někdy i mrtvou myš.

Když říkáte kołacze, to nemyslíte v moderním českém smyslu, že?

Ne, je to kynutá buchta s tvarohem, sladké pečivo.

A když už jsme u jídla, byla nějaká typická pro Vánoce?

V Polsku se říká, že "pravý" Štědrý večer by se měl skládat z 12 jídel. V Karpatech k těmto pokrmům jistě patřil hrách se zelím, ale i červený baršč, dnes ho známe hlavně s plněnými těstovinami takzvanými uszkami, ale kdysi se podával spíše s fazolemi. Nechyběly ani knedlíky s houbami, zelím nebo sušenými švestkami. K pití kompotová voda, často také ze sušeného ovoce. Byla i polévka ze sušeného ovoce, kyselice nebo houbová polévka. Nejdůležitějším úkolem hostitelky připravující večeři bylo dbát na postní charakter pokrmů. Nesměly obsahovat žádné živočišné tuky, proto se používal lněný olej, později slunečnicový nebo řepkový olej. A tak je tomu dodnes.

Sestava jídel je tedy stále velmi podobná.

Dnes na stolech kralují ryby, zejména kapr, který dříve v nabídce lidové kuchyně chyběl, protože ryby patřily svému majiteli, pánovi panství. Byla také míchaná vajíčka, jídlo, které si dnes běžně spojujeme se snídaní.

Určitě existovala celá řada pravidel. Co se muselo o svátcích dodržovat?

Gazda, nejstarší muž v rodině, přinášel do domu seno a snop ovsa jako symbol hojnosti úrody v následujícím roce. Bylo zvykem nechat na stole lžíci a jeden talíř navíc pro zemřelé. Ke stolu byla symbolicky pozvána divoká zvířata. Věřilo se, že pozvání medvěda nebo vlka na Štědrý den ho potěší a dobytek tak bude ochráněný. Staré zaklínadlo je známé dodnes: "Vlku, vlku, přijď na hrách, když nepřijdeš na hrách, v novém roce taky nechoď." Tato slova byla jakousi domluvou šelmám – buď přijdou hned a budou jíst, nebo ať nechodí vůbec. Patronem pastýřů, kteří se nejčastěji dostávali do problémů s vlky, byl svatý Mikuláš. Věřilo se, že je to on, kdo má nad nimi moc, schází se se zvířaty a určuje ovce, které mohou sežrat, a trestá je za ubližování sirotkům, chudým a vdovám. Za zmínku stojí i to, že na Štědrý den se lidé měli koupat ve vodě s penězi – s mincí vhozenou do vědra s vodou. Věřilo se, že tento postup pomůže udržet dobrý zdravotní stav po celý následující rok. 

A naopak, co se dělat nesmělo?

Na Štědrý den bylo zakázáno hádat se, nadávat nebo plakat, protože by to mohlo přinést smůlu v nadcházejícím roce. Nesmělo se pracovat, bylo zakázáno šít, příst nebo žehlit. Byli lidé, kteří si ani nestlali postele, protože to považovali za práci. Bylo také zakázáno navštěvovat sousedy, aby nebyl rušen jejich odpočinek s rodinou. Věřilo se, že na Štědrý den je třeba se rychle vrátit z kostela domů, neohlížet se a s nikým nemluvit, aby obilí a brambory co nejrychleji a nejlépe vyrostly. Na Štědrý den bylo na Oravě zakázáno dotýkat se slámy a sena (protože by se mohly spálit) nebo srsti zvířat (protože by mohla onemocnět). Bylo také zakázáno ležet celý den v posteli, protože obilí by pak v příštím roce mohlo na poli taky ležet a špatně se kosit.

Tato pravidla se týkala Štědrého dne a Božího hodu?

Ano, hlavně těchto dvou dnů. Na Štěpána, druhý den Vánoc, už se mohli navštívit a společně si zazpívat koledy na oslavu narození Spasitele. Poté na sebe navzájem házeli oves. Tento zvyk připomíná ukamenování svatého Štěpána a věřilo se, že oves (předem posvěcený v kostele) zajistí bohatou úrodu a dobré zdraví. Oves se sypal i na kněze v kostele, ale tento zvyk byl později zakázán, protože ve starých dřevěných kostelech hnízdily myši. To, co se nenaházelo na sousedy a rodinu, se schovalo a později přidalo k obilí zasetému na poli. Věřilo se, že to chrání pole před plevelem. S tím souvisí i rčení, při setbě se říkalo: "Utíkej ďáble s bodláčím, svatý Štěpán s ovsem přichází ".

A kdy byl ten správný čas na věštění?

Věštění se většinou konalo na Štědrý den. Například na Oravě pekly hospodyně pro domácnost housky a do každé dávaly stroužek česneku. Později si každý vzal jednu z nich a rozlomil ji. Pokud byl česnek zčernalý, znamenalo to nemoc nebo smrt. Děvčata, která chtěla vědět, kdy se vdají, počítala, kolikrát zabučí zvíře ve stáji po štědrovečerní večeři nebo kolikrát zaštěká pes a z které strany. To mělo předpovědět, za kolik let a odkud přijde potenciální budoucí manžel. Také se počítal počet latěk v plotě, které nevěsta mohla rukama obejmout, čímž se předpovídalo, kolik let bude muset čekat, než se vdá.

Zachovala se některá z těchto tradic dodnes?

Jedním z příkladů tradice, která se dlouho udržovala a stále udržuje, je přesvědčení, že pokud přijde na Štědrý den do domu jako první žena, znamená to pro rodinu smůlu a pokud přijde muž, znamená to štěstí. Znám lidi, kteří, když vidí dívku jít první, neotevřou dveře, dokud ji muž nepředběhne. Existuje také zvyk, který zakazuje půjčovat si na Štědrý den předměty denní potřeby a potraviny. Věřilo se, že když někomu něco půjčíte, jako byste mu tím darovali štěstí na příští rok. Lidé si proto dávali pozor na půjčování vajec, protože pak by slepice přestaly snášet, chleba, protože by ho byl nedostatek, a nářadí, jako jsou nůžky, které se v minulosti používaly ke stříhání ovcí, protože by to znamenalo smrt některého ze zvířat. Věřilo se také, že v tento den si chodí půjčovat hlavně čarodějnice. Na druhou stranu bylo v Podhalí zvykem navštěvovat se po slavnostní Pasterce (vánoční mši), tedy kolem jedné hodiny ranní. Mladí muži, obvykle svobodní, navštěvovali (a stále navštěvují) své budoucí manželky. Těmto mužům se říká "podłaźnicy", stejně jako již zmíněnému ozdobnému vánočnímu stromku. Přišli do domu, zpívali koledy u okna, dokud je nepustili dovnitř. Setkání bylo doprovázeno občerstvením.

Lišily se zvyky v Polsku a na Slovensku?

Bylo to velmi podobné, protože obě země patří do skupiny karpatských zemí s podobnou historií osídlení a pasteveckých tradic. Nejstarší záznamy o vánočních obřadech pocházejí z počátku 19. století, tedy z doby, kdy dnešní Polsko a Slovensko byly součástí Rakouska-Uherska s hlavním městem ve Vídni.

autor: Michaela Zormanová