Slavný Cirque du Soleil, který pochází z Kanady, se vinou koronaviru dostal do velké krize, čelí bankrotu a propouští umělce. Jakub Plšek je ale jedním z mála, kdo už zase může lidem ukazovat své fantastické umění a kousky, při jejichž sledování se tají dech. „My jsme třetího června zase oficiálně otevřeli a já tak patřím mezi pár umělců souboru, kteří mohou stát na pódiu před téměř plným hledištěm,“ hlásí Plšek z čínského města Chang-čou.

Jste teprve třetím Čechem, který se dostal do Cirque du Soleil. Co to pro vás znamená?

To, že jsem třetím Čechem, pro mě zase tolik neznamená. Jsem rád, že jsem se tam dostal, ale splněným snem je pro mě samotné vystupování, čas strávený na pódiu a pocit z toho, že se to lidem líbí. Navíc je to sen, který jsem nikdy neměl, protože můj talent si mě tak nějak našel sám. Je to úžasné.

Jaká vůbec byla vaše cesta k Cirque du Soleil?

Dlouho jsem ani nevěděl, že něco takového existuje a že je možné si takto vydělávat a žít tím. Jakmile jsem se o tom ale dozvěděl a začal jsem to vnímat, tak jsem si řekl, že by to mohlo být něco pro mě. V té době jsem však dělal závodně gymnastiku, takže to ještě nebylo úplně aktuální. To se změnilo až později, když už mě gymnastika tolik nebavila a ve sportu už jsem pro sebe neviděl takovou perspektivu. Takže jsem natočil všechny své sporty, tedy sportovní gymnastiku, ale i skoky do vody či sportovní aerobik, dal jsem to dohromady a poslal jsem jim to. To se psal rok 2007. Líbil jsem se jim, takže mě kontaktovali, dali mi instrukce, co by chtěli vidět dál, já jsem jim to natočil, poslal zpátky a oni se mi za pár týdnů ozvali, že bych se jim líbil do jedné show.

Loni jste díky show Toruk, ve které jste hrál hlavní roli, vystupoval v Praze. Byl to pro vás speciální zážitek?

Samozřejmě. Vystupovat doma před svou rodinou a známými a představit jim, co vlastně dělám, to bylo něco opravdu speciálního. Bylo to podruhé, co jsem vystupoval doma, díky hlavní postavě to ale bylo ještě o hodně levelů výš. Užíval jsem si to maximálně, jak jsem jen mohl, byla to pro mě úplně jiná show.

Co to pro vás znamenalo?

Pro mě je to další splněný cíl, který jsem měl. Bylo to však totálně vyčerpávající, protože se jedná o jednu z nejnáročnějších postav v celém Cirque du Soleil. Dvě hodiny jste na pódiu, běháte, hrajete a do toho máte ještě pětiminutové fyzicky náročné sólo číslo. Zvládnout to od začátku do konce bralo energii a hodně jsem se zapotil, ale samozřejmě jsem si to užíval. Na tu hlavní roli jsem hodně dřel, takže jsem moc rád, že to nakonec vyšlo.

Jak dlouho a jak často na jednotlivá vystoupení trénujete?

Délka tréninku závisí na tom, o jakou show se jedná. Záleží, jestli je to show ve velkých stanech, v arénách, nebo jde o rezidentní show, které probíhají v Las Vegas, Orlandu, New Yorku nebo třeba v Hamburku. Příprava však trvá zhruba od pěti měsíců do jednoho roku. Nejprve ji vytvoří creation tým, což trvá hrozně dlouho. Například Toruk se dělal čtyři roky, než jsme tam začali působit i my akrobaté. Potom už se začíná pracovat s akrobaty a pódiem. Všechny show začínají v Montrealu.

Co všechno ovládáte? A co všechno by měl umělec tohoto souboru dokázat?

Ovládám spoustu cirkusových disciplín. Ostatně, za těch třináct let už se to taky očekává. Většinou dělám něco ve vzduchu, mou specializací jsou strapsy, ale třeba teď mám v představení čínské tyče. Vše se odvíjí podle role, jakou dostanete. V souboru jsou proto herci, klauni, vysloužilí sportovci, muzikanti nebo třeba specialisté na cirkusové věci z montrealské školy.

Jak dlouho může být umělec schopný v Cirque du Soleil vydržet?

Záleží to na tom, jakou roli máte, ale taky na tom, jak si vážíte sebe a své práce. Je to ale stejné jako u profesionálních sportovců. Pokud to chcete dělat co nejdéle, tak na sobě musíte makat a musíte mít trochu selského rozumu, protože když nebude fungovat tělo, tak už ta práce dělat nepůjde.

Akrobacie, kterou umělci během show předvádí, je neuvěřitelná. Jak moc je ale nebezpečná?

Já vždy říkám, že když víte, co děláte, tak to až tak nebezpečné není. Ale na druhou stranu, kdyby to tak nebezpečné nebylo, tak na to lidé nechodí. Musí to být něčím výjimečné a podle toho se také trénuje. Nebezpečné věci se trénují každý den stovky a stovky hodin. Tělo se to musí tak naučit, že v představení jede už jen na autopilota. Na nebezpečí už tam potom není ani prostor.

Během představení už většinou vše funguje, jak má. Ale co tréninky, bolí to?

Bolí to, hlavně nové věci. Pamatuji si například na mé první seznámení s čínskými tyčemi, které jsem předtím nikdy neviděl. Byly potřené lepidlem, aby se na to člověk dobře uchytil. No a pak šla z dlaní kůže dolů. Dlaně si na to musely hodně zvyknout. Bolí to, ale tělo si zvykne na všechno.

Cirque du Soleil nabízí úžasné, sehrané a propacované show, bez jediné chyby. Je právě v tom to největší kouzlo celého soboru?

Každá show je jiná a má jiný showefekt. Je to založeno na příběhu, na světlech, kostýmech nebo akrobatických věcech. Je to standard souboru, protože nepropracovaná show by zkrátka nefungovala. Je to stejné jako v divadlech či filmech, protože čím je to propracovanější a lepší, tím víc je to žádané. Proto se trénuje každý den a chybičky se pilují. Ne, že by tam chyby nebyly, je jich tam spousta i po deseti letech vystupování, ale je dobře, že to divák nevnímá a je to pro něj perfektní.

Je Cirque du Soleil vrcholem, kterého se dá dosáhnout, nebo existuje ještě něco výš?

Je to individuální. Pro každého jsou mety a cíle jiné, pro mě to ale vrcholem je. Hlavní postava v show byla má meta. Na druhou stranu jsem chtěl zkusit ještě cruise ship, tedy zaoceánské lodě, kde jsem vystupoval tři roky, ovšem pak jsem se vrátil zpátky do Cirque du Soleil. Teď pokračuji dál, Toruk totiž loni skončil a od loňského listopadu mi nabídli novou postavu v první rezidentní show v Asii. Mým dalším požadavkem totiž bylo, že už nechci cestovat, protože už jsem toho měl za těch třináct let dost. Takže mě dali do Asie a dělám, co mě baví.

Co vás zlákalo na zaoceánské lodě?

Hrozně mě zajímaly. Chtě jsem vědět, jaké to je na obrovské lodi, která se pořád hýbe a kde se stále mění lidé.

Máte před sebou ještě nějaké další cíle?

U mě to je jiné, protože jsem hned začal vysoko. Z tělocvičny jsem se totiž dostal rovnou do Cirque du Soleil, takže nemám takové začátky, jako další akrobaté, kteří si prošli i menšími soubory…

V Cirque du Soleil se točí hodně umělců. Panuje mezi vámi velká rivalita?

Umělci jsou z celého světa a většinou z individuálních sportů. Každý tam je za sebe, takže v těch lidech je nějaká soutěživost. I lidé z cirkusových škol mají své zaměření, takže konkurence a soutěživost tam je. Na druhou stranu to ale žene lidi dopředu a v souboru má každý své další cíle. Já jsem taky nedostal hlavní postavu hned první rok, každý na sobě zkrátka musí pracovat a hnát se dopředu. Protože když to nezvládnete vy, tak na tu šanci čeká dalších tisíc zájemců.

Jak dlouho byste chtěl v souboru vydržet?

Já jsem velký patriot, doma to miluju a v každé chvíli, kterou mám, se rád vracím domů. V Cirque du Soleil bych ale chtěl vydržet tak dlouho, dokud to půjde, a jak dlouho mě to bude bavit. Taky záleží, jak dlouho vydrží tělo, pro které je to velký nápor.

A víte, co byste chtěl dělat potom?

To asi přijde až časem. Teď můžu dělat technika, trenéra nebo režiséra, ale nevím, co bude za rok, dva nebo tři. Nyní působím taky jako kouč v souboru i mimo něj, dělám nějaké reklamy nebo speciální eventy, nemám však nějakou představu a teď si navíc myslím, že plány ani nejsou dobré. Vždy mě to dovedlo někam, co mě bavilo. Osud a šestý smysl u mě asi musí nějak fungovat, protože mě vždy dovedou na správnou cestu. Takže je třeba poslouchat své tělo, okolí a dělat, co chci. Nic moc neplánuju. Zkrátka se řídím heslem go with the flow.

Autor: Petr Sobol