Jak stojí v popisu knihy, Viktor Kolář st. byl dosud poněkud opomíjeným fotografem, jak tedy vznikla myšlenka věnovat se jeho dílu a vydat knihu? 

Dílo Viktora Koláře st. mi představil můj přítel a kolega Pavel Šopák ze Slezského zemského muzea. Bylo to v rámci úplně jiného projektu a jiné knihy. Já jsem jeho tvorbu původně vůbec neznal, ale při zmíněné příležitosti jsem požádal Archiv města Ostravy, kam dílo Viktora Koláře st. daroval jeho syn, o skeny fotografií a zjistil, jak úžasný materiál to je.

Objevilo se na fotografiích umístěných v knize něco, co Vás překvapilo? 

Překvapilo mě to dílo jako celek. Vybrat z něj konkrétní fotografie do knihy je pak hodinářská práce. Každý snímek musí dávat smysl, musí být dobrý.

Jak jste se rozhodovali, které fotografie zahrnout do knihy a jak je uspořádat? 

Trochu jsem na to odpověděl. Obecně je třeba se snažit pochopit autora, zjistit, jak pracoval a jak tvořil a nesnažit se ho „předělat“ na někoho jiného. U díla Viktora Koláře st. byla situace o to těžší, že on za svého života téměř nevystavoval, a tedy ani nevytvářel výstavní zvětšeniny. Bylo pak těžké se snažit přiblížit jeho pojetí fotografie. Prakticky se jednalo o několikanásobnou redukci z několika tisíc snímků do množství, jež by kniha unesla. Konkrétní řazení fotek v knize je pak nejen moje práce, ale velké slovo v tom měl také grafik Jan Havel.

Víte, jaké byly důvody, že téměř nevystavoval? Kde byly tehdy jeho fotografie k vidění?

Jeho generace nepovažovala svoji práci za umění. Cítil se být prostě reportérem, novinářem. Je to myslím hezky vidět také na pozitivech, které později vytvořil – většinou se svým synem. Jedná se o záběry důležitých událostí, jako byla návštěva prezidenta, ne nutně o nejlepší fotografie. Jinak svoji práci publikoval různě, za první republiky například v novinách a časopisech.

Kniha zahrnuje fotografie pořízené od 20. let do 50. let, je zde patrný nějaký vývoj a změny? V čem se fotky z různých období liší? 

Ani tak se nezměnil Kolář a jeho pojetí fotografie, spíš se změnila doba. Například z třicátých, a dokonce i čtyřicátých let máme od Koláře st. snímky z kavárenského prostředí. To měl moc rád, rád tam také fotografoval, zaznamenával večírky a tak dále. Takové prostředí po roce 1948 úplně zmizelo a logicky zmizely i tyto fotografie. Naopak padesátá léta přinesla celou řadu nových námětů, dělníky, rolnické brigády, stavby, nebo nejrůznější oslavy. Kolář st. byl reportér, dílo odráží dobu, a ne až tak moc autora.

Jaký obraz života na Ostravsku Kolář zvěčňoval? Měl nějaká svá oblíbená témata?

On sám měl složitý osud, vypracoval se úplně sám. Přitom byl z velmi chudých poměrů a zájem o sociální témata byl něco, co mu zůstalo po celou dobu.

Jak se vlastně člověk z chudobných poměrů dostal k focení? Přece jen žil v době, kdy fotoaparát nebyl běžná věc v domácnosti.

K tomu existuje v rodině historka, že první fotoaparát si pořídil za peníze od podniku, ve kterém jako běžný zaměstnanec navrhl zefektivnění výroby. Co ale Koláře staršího vedlo k lásce k fotografii, nevíme. Nebo já to nevím.

Při hledání informací o knize, jsem si všimla informace „poslední kus rezervován“ – v jakém nákladu byla kniha vydána a jak rychle se vyprodala?  

Nejsem si jist, ale myslím, že ne stránkách nakladatele je kniha stále k dispozici. Ale jistě to nevím. Každopádně kniha vyšla v nákladu 600 ks, což je dneska pro podobné publikace spíš vyšší náklad. A to, zda se prodá, je opravdu těžké odhadovat. Takže máme velkou radost, že si kniha našla své čtenáře.

Pokud jako kurátor připravujete něčí výstavu nebo, jako v tomto případě, připravujete knihu něčích fotografií – snažíte se co nejvíce pochopit toho člověka a sám couvnout do pozadí, nebo se osobnost autora vždycky nějak projeví na výsledku a je to přirozená součást procesu? 

Na to se nedá obecně odpovědět. Osobně se cítím být služebníkem umělci a dílu. Nemám moc rád, když kurátor přistupuje k tvorbě umělce svévolně. Ale záleží na mnoha věcech, zda pracujete se žijícím umělcem, nebo už jen s jeho dílem, jaké máte vůbec možnosti jeho přemýšlení poznat. Při tom všem si také musíte uhlídat jistou nestrannost, umělci rádi svoje výkony přeceňují. Těch vlivů je mnoho a opravdu je každá práce úplně individuálně. Úplně jinou kategorií jsou pak vyloženě kurátorské nebo editorské projekty, kdy celá věc stojí na kurátorovi, nebo editorovi i v té myšlenkové rovině. To ale rozhodně není případ knihy Viktora Koláře st.

Kdybyste mohl s Viktorem Kolářem st. mluvit, měl byste na něj nějaké otázky?

Určitě by jich byla spousta, především těch faktografických. Hodně by mne zajímal jeho životní příběh. Kolář st. byl z generace, která měla velmi těžký osud. On a jeho vrstevníci si prošli snad všemi strastmi 20. století a pro nás jsou těžkosti těchto osudů jen stěží představitelné. Kolář st. byl částečný sirotek, maminka jej pravděpodobně nemohla uživit a předala jej příbuzným. Po jejich smrti skončil v sirotčinci, prošel si první světovou válkou, pak byl živnostníkem, za druhé světové války byl v kontaktu s odbojem a část rodiny nacisté popravili. Tak by se dalo pokračovat. Jsou to neuvěřitelné příběhy, které těm lidem ale – myslím si – zároveň tříbily životní hodnoty a rovnaly charaktery. Pro mne jsou velmi inspirativní.

Na čem teď pracujete?  

V současnosti připravuji jako editor velkou knihu o pražském Ateliéru Langhans a o celém příběhu okolo tohoto mimořádného ateliéru. V červnu by pak měla vyjít celkem monumentální monografie brněnského fotografa Miloše Budíka, která zhodnotí jeho celoživotní dílo. Chystáme k tomu velkou výstavu, jež bude zároveň na třech místech v Brně.

Autor: Michaela Zormanová