Jak moc je jiné tvořit díla pro klasický galerijní prostor, prostor rovných bílých stěn a optimálního nasvětlení, a pro festival jako je Kukačka?

Je to znatelný rozdíl už jen po technické stránce. Ty objekty musí být zajištěné, takovou křehkost a efemérnost jako v galerii si zpravidla dovolit nemůžeme. Vztah k divákovi je taky jiný, je komunikativnější. Galerijní prostředí je intelektuálnější a taky hermetičtější, dílo se umístí do prostoru a prostě je, u Kukačky jsou ty věci umisťovány na místa, kde vyvolají nějakou změnu.

Jak se festival za dobu své existence proměnil?

Určitě se vyvinul. Dřív jsme byli větší punkeři, nebáli jsme se poloilegálních zásahů do městského prostoru. Začínali jsme ve čtyřech lidech, dva páry, pak ale přišly rodiny a zbyli jsme jen dva. Letos jsme tak přibrali další čtyři lidi. Změnily se naštěstí i naše finanční možnosti, na první ročník jsme měli jen 20 000,-, účastnilo se ho 21 lidí, bylo to víc osobní, účastníci často spali u nás, byli jsme na pár dní v intenzivním kontaktu a během toho vznikaly realizace. Teď už to tak není, máme rodiny, nemůžeme trávit s účastníky tři dny po sobě v hospodě. Zároveň s většími finančními možnostmi roste i zodpovědnost a už se nám nechce často riskovat odstranění díla po dvou dnech, takže ten punk trochu kultivujeme.

Kolik se letos přihlásilo zájemců?

Letos jsme měli rekordní počet přihlášek, 72 plus máme vždy pár autorů které oslovujeme přímo.

Díla, která jsou v rámci Kukačky prezentována se často vyjadřují ke společenskému a politickému dění, má Kukačka nějaký názorový proud, který reprezentuje?

Moje osobní motivace k tomu začít budovat festival nebyla aktivistická. Spíš to souviselo s typem věcí, které jsem tehdy dělal a umění venku mi přišlo osvobozující. Byl mi prostě blízký ten formát, nějaký edukativní impuls v tom nebyl. Samozřejmě ale, že umělecké dílo venku může má vliv na prostředí a diváka, i v případě, že je formálně nebo obsahově posunuté oproti očekávání. Je to určitá kultivace prostředí.

Umíte si představit, že by v rámci festivalu bylo vystaveno dílo, které prezentuje společenský názor, se kterým diametrálně nesouhlasíte?

Záleželo by na tom, o co by se jednalo, ale k umění ta obsahová stránka patří, věci nefungují jen ve vizuální rovině. Pokud by to byla například reklama na nějakou politickou stranu, to by bylo dost divné. Samozřejmě teď nemluvím o tom, když se jedná o ironii a provokaci, s těmi my pracujeme. Ale dílo, které by bylo skvělé po umělecké stránce a závadné po stránce sdělení, k takové situaci nikdy nedošlo a nenapadá mě jak by vlastně mohlo vypadat. Když si to představím, tak bych k tomu řekl, že případná cenzuru stejně nic neřeší.

Ovlivnily někdy reakce publika Vaše vnímání konkrétního díla nebo i samotného festivalu?

Jedno dílo spočívalo v tom, že se seřezal strom podle okolní architektury, tehdy se na nás snesla kritika i od sympatizantů Kukačky, že je to přes čáru, že je to moc tvrdý, egoistický počin. To nás donutilo přemýšlet, jestli jsme nezašli moc daleko. Pravdou je, že se jednalo o strom, který měl být skácen.

Lze mluvit o dialogu s publikem, nebo je to spíš jen jednosměrná akce-reakce?

Nemáme moc velkou zpětnou vazbu, spíše od odborné veřejnosti. Ten divák, který si těch děl všímá a reaguje na ně, už je zpravidla součástí nějaké umělecké komunity. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že jde o dialog. Samostatnou kapitolou jsou takové ty diskuse, jako například, když na ostravském skeletu naproti Domu kultury Vítkovice umístil Jakub Geltner hnízdo mnoha satelitů a vznikaly dohady, že to udělali bezdomovci, kteří se tam usídlili apod.

Máte dialog rád, když jde o Vaši tvorbu? Někteří umělci o svých dílech mluví neradi a dali by přednost tomu, kdyby se divák raději více zamyslel a našel si svůj vlastní způsob, jak dílo vnímat, jak to máte Vy?

Já tu diskusi naopak mám rád. Promýšlím i název, teoreticky by tam ani nemusel být, ale mně se líbí, jak může dílo zase někam posunout. Mám rád, když se někdo přijde zeptat, jsem ukecaný, rád si o tom povídám, rád to popisuju.

Myslíte, že se liší reakce na dílo, když je spojeno s festivalem, nebo i zcela obecně se jménem, které je již známé?

Festival v tomto určitě může pomoct, stejně tak známé jméno. Dozvíme-li se, že to dělal někdo, jehož díla si vážíme, může to změnit úhel pohledu, dáme tomu ještě chvilku, abychom se nad tím víc zamysleli, abychom tam chtěli najít ten význam a přesah. Pokud jde o festival, tak pro mladé tvůrce by bylo velmi těžké takto umístit dílo do veřejného prostoru, zvlášť pokud by to nechtěli dělat ilegálně. V tom je pro ně podobná příležitost cenná. Stejně tak Kukačce pomáhá záštita univerzity, nebo kladný postoj dalších institucí jako je Plato apod., usnadní to už samotnou komunikaci.

Téma letošního ročníku „Toto není umění“ připomíná větu, kterou občas slyšíme při kontaktu neumělecky zaměřeného publika s moderním uměním. Co stálo za výběrem letošního tématu? 

No, ano, současné umění je běžnému divákovi trochu vzdálené, ale my jsme se na toto téma dívali spíš s takového insiderského úhlu, nebylo to myšleno ironicky vůči nezasvěcenému divákovi. Řada tvůrců o svém díle takhle uvažuje – říkají „moje věci“ a ne „moje díla“, zajímá je tvorba, která nemusí být striktně vnímaná jako umění, nebo se pohybuje v určitém meziprostoru mezi uměním a životem. Název parafrázuje René Magritta, který upozornil, že realita je něco jiného, než obraz reality. V současném umění se využívají prostředky, které vycházejí z každodennosti, využívají se materiály, technologie a poznatky z jiných oborů, neuměleckých. Díla fungují jako intervence, dotvářejí prostředí venku, využívají to, co tam už je, například osvětlení, ale změní úhel pohledu, poukážou na něco, čeho si běžně nevšimneme.

Říkáte, že současné umění je divákovi vzdálené, jak tedy vnímáte jeho roli ve společnosti?

Umění chápu do velké míry jako intelektuální obor s vlastní teorií, vývojem a dlouhou historií a kdo se o něj nezajímá a nezná ten dramatický vývoj, tak pro něj může být těžké ho číst. Já nepřisuzuji umění žádný magický význam, ale myslím si, že když je ve společnosti dostatečné materiální zázemí i dost tolerance, tak to k tomu patří. Například v době občanské války sochy nejsou to nejdůležitější, ale ve funkční společnosti je to podstatná složka – to zkrášlení, kladení otázek, organizace prostoru, ironie. Já to mám moc rád, když venku potkávám umělecká díla.

autor: Michaela Zormanová