Polská reprezentace nedávno představila nového trenéra – Čecha Michala Doležala. Co od něj čekáte?

O jeho zvolení rozhodlo několik faktorů, především však to, aby pokračoval v práci, kterou dělal dosavadní trenér naší reprezentace Stefan Horngacher. Nepotřebujeme žádnou revoluci, chceme i nadále rozvíjet tým podobným způsobem a podobným směrem jako dosud. Kromě toho Michal velmi dobře zná skokany i celý tým, jehož byl déle než tři roky důležitou součástí. A teď převzal nejlepší tým světa. Díky tomu, že ve skupině není nový, tak není třeba ztrácet čas seznamováním. Ovšem samozřejmě, že pokud chceme udržet vysokou úroveň, tak se nemůžeme omezovat na pouhé pokračování, ale je potřeba hledat stále lepší a lepší varianty a zlepšovat se. Michal však naštěstí má svoje nápady a hledá nová řešení. Jedním z problémů, nad kterým u našich reprezentantů pracuje od samého počátku, je zvýšení rychlosti nájezdů.

Jaká je vaše současná role u polského týmu?

Pracuji v Polském lyžařském svazu (PZN), kde jsem ředitelem-koordinátorem skoků na lyžích a severské kombinace. Moje práce naštěstí nespočívá v sezení za stolem, naopak se snažím být spojkou mezi závodníky, školicím štábem a řízením PZN. Často jsem s různými týmy na přípravných kempech a účastním se také nejdůležitějších akcí, jako jsou olympijské hry, mistrovství světa či Turné čtyř můstků. Zároveň koordinuji kontakty mezi závodníky a médii, pomáhám s organizací a se vším, co je zrovna třeba. Přinesu lyže nebo boty, a když se mě někdo na něco zeptá, podělím se o své znalosti a myšlenky.

V poslední sezoně Světového poháru byli tři polští skokané v top 5. Jak velký úspěch to je?

Byla to opravdu dobrá sezona a úžasné výkony, ale samozřejmě se můžeme ještě zlepšit. Přeci jen, chybělo nám vítězství v celkové klasifikaci Světového poháru. Ale rozhodně není důvod si stěžovat, protože úspěchů jsme měli víc.

Co očekáváte od příští sezony?

Vrcholem bude Mistrovství světa v letech na lyžích, kterému se budou podřizovat přípravy. Bude to zajímavé, ale na prognózy je moc brzo. Taky bychom chtěli znovu zabojovat o výhru ve Světovém poháru. Čas ukáže, na kolik je to reálné, ovšem v polském týmu je několik závodníků, kteří dovedou skákat na nejvyšší světové úrovni, takže ambice máme velké.

Byl jste to právě vy, kdo odstartoval novou éru polských skokanů. Co to pro vás znamená?

Snažím se na to nemyslet. A už vůbec ne tím způsobem, že právě mnou to všechno začalo, protože skoky na lyžích byly v Polsku populární už dlouho přede mnou. Ale samozřejmě přemýšlím o tom, že jsem dokázal něco velkého a že se mi podařilo dosáhnout významných věcí, tomu se nepříčím, ale jsem spíše skromný. Nechtěl bych například, aby se po mně jmenovaly můstky ve Wisle Malince, vždyť to by bylo něco jako můj pomník. Určitě je milé, že se na základě mých úspěchů podařilo v něčem pokračovat a že máme další talentované skokany s mnoha úspěchy na kontě, avšak důležitější je se stále rozvíjet a využívat popularitu pro rozvoj této disciplíny. Doufám, že jdeme dobrým směrem.

V Polsku jsou skoky velmi populární a mají spoustu fanoušků. Čím si to vysvětlujete?

Když jsem skákal já, tak moc polských sportovců úspěšných nebylo, dali se spočítat na prstech jedné ruky. Mě se dařilo, vyhrával jsem a zájem fanoušků byl něčím přirozeným, polští fanoušci se navíc o skoky na lyžích zajímali vždy. Mám radost, že se popularita stále drží i teď, když jsme úspěšní i v dalších disciplínách.

Jak vlastně vzpomínáte na vaše začátky? Měl jste českého trenéra, že?

Ano, mým reprezentačním trenérem byl Pavel Mikeska. Byl dobrým koučem, ale jako člověk byl komplikovaný. Bylo těžké se s ním domluvit, čímž nemyslím jazykové problémy. Stručně řečeno, tehdy byla situace v našem kádru jiná, než jaká je dnes. Trénovali jsme ve sparťanských podmínkách, nebyly peníze na hotely, komfortní cestování, někdy dokonce ani na startovné. S Poláky se v té době moc nepočítalo, ale teď jsme jednou ze skokanských velmocí. Máme vynikající závodníky, pracuje s námi výborný školicí štáb, organizujeme velkolepé akce ve Wisle a v Zakopaném, takže konkurence teď sleduje nás.

Během vaší kariéry jste dosáhl téměř všeho. Co byl ale ten největší úspěch?

Těžko říct. Všechny olympijské medaile, medaile z mistrovství světa či Křišťálové koule vyhrané ve Světovém poháru jsou velkými úspěchy. Pouze já a možná ještě pár osob ví, kolik úsilí, práce, obětování, času a energie to stálo, než jsem je všechny získal. Nikdy mě nenapadlo vyzdvihnout pouze jeden úspěch, je totiž těžké snažit se je porovnat.

Máte čtyři olympijské medaile, ale chybí vám olympijské zlato. Mrzí vás to?

Ano, samozřejmě, mrzí to. Olympijské hry jsou tím, o čem sní každý sportovec. Je to asi to největší vyznamenání. Když vám něco nevyjde v závodech Světového poháru, tak máte další den, nejpozději další týden, novou šanci. Ale olympijské hry jsou jednou za čtyři roky, někteří závodníci mají na boj o medaili jenom jednu šanci a přizpůsobují jí celou svoji kariéru. Já jsem taky dělal vše, co bylo v mých silách, měl jsem několik příležitostí a byl jsem jí blízko, ale bohužel se to nepodařilo.

Byl jste, a stále jste, velmi populární. Jaké to bylo, když vás na můstku hnaly desetitisíce diváků?

Když jste během závodu na můstku, tak na publikum nemyslíte. Skokan by se měl odpoutat od celého okolí, je potřeba soustředit se na svoji práci a na úkoly, které je třeba vykonat. Ale samozřejmě, i když jste nahoře a sedíte na startovní lavičce, tak k vám ta ohromná vřava zdola doléhá. Já jsem se však soustředil na to, abych udělal dobrý první a pak i druhý skok.

Taky jste jezdil Rally Dakar. Bavilo vás to? Proč jste skončil?

Bylo to fantastické dobrodružství a částečně také splnění klučičích snů. Líbilo se mi soutěžit v takové známé soutěži jakou Dakar je, ačkoliv jsem toho chvílemi měl dost. Jsou to tak těžké a vysilující závody nejen pro lidi, ale i pro stroje, že samotné ukončení rally i dojezd do cíle je velkým úspěchem. V roli řidiče jsem se cítil dobře, maximálně jsem se zapojil, sbíral jsem zkušenosti a dělal jsem velké pokroky. Bohužel je to velmi drahý sport a bez adekvátní podpory sponzorů není šance závodit na nejvyšší úrovni. A já chci vždycky bojovat o výhru, nedokázal bych jet Dakar jen kvůli účasti.

Nyní pracujete s Martinem Doležalem, bývalým českým skokanem. Jak vidíte kvalitu současného českého týmu?

Těžko ji můžu hodnotit, protože nejsem v blízkosti týmu. Očekávání českých skokanů jsou ale určitě větší, než tomu bylo v minulé sezoně. Na druhou stranu, Roman Koudelka si se vším poradil celkem dobře a v některých závodech dokonce velmi dobře. Z toho, co jsem slyšel, chce trenér Jiroutek v létě zapracovat na psychice závodníků, což by se mělo promítnout v lepších skocích. Doufejme, že se mu to podaří.

Jste z Wisly. Pohybujete se tady často?

Samozřejmě, stále tady bydlím. Je to pěkné městečko a nabízí překrásná místa v okolí. Ačkoliv času není mnoho, čas od času se snažím projet na kole nebo si zaběhat po okolí. S ženou se také rád