Poprvé jste na cestu vyrazili v roce 2008. Kde se ten nápad zrodil? 

Pavel: Po několika veteránských vyjížďkách na pionýru 555 jsem si koupil rozebraný pionýr přezdívaný „Pařez“ z roku 1958. Jedná se o první model Jawy pionýr s obsahem 50 ccm a výkonem 1,6 koně. Během jeho skládání a renovace se mnoho lidí ptalo, kam na něm pojedu, a já jsem z legrace říkal, že k moři. S blížícím se termínem mi začalo docházet, že tento fór berou všichni vážně. Oprášil jsem tedy můj pubertální plán objet na pionýru republiku a trošku ho rozvedl. Zeptal jsem se tehdy kamaráda, jestli už někdy byl u moře. A když řekl, že ne, tak jsem mu nabídl druhého pionýra 555 a začal plánovat nejkratší cestu na Makarskou.

Jaký je vlastně váš vztah k motorkám a konkrétně k Jawám? Propadl jste jim už jako malý? 

Pavel: Už před mými patnáctými narozeninami jsem si koupil prvního pincka a hrabal se v něm skoro pořád, což mě bavilo a navíc šetřilo i benzín. Později jsem přešel na silnější stroje, až po Suzuki Bandit. Doslova jsem na něm nalítal desetitisíce kilometrů po okolí. Pionýra jsem měl na krátké popojíždění. Jelikož se nemusel zahřívat, tak nebylo zapotřebí bundy s chrániči, rukavic a často ani bot a helmy. Když mě soused vytáhl na veteránskou vyjížďku, bylo mnoho účastníků ohromených, že jsem s nimi jel asi 120 kilometrů na pionýru. A tím to celé začalo. V této chvíli vznikla láska k Jawám, ale i k malým pionýrům. Je to takový hrdinotvůrce. Když projedete stejnou trasu čímkoliv jiným, nikoho to moc nezajímá, ale když ji projedete na fichtlu, je z vás hrdina.
Kolik vás bylo ve vaší původní partě? A zůstala ve stejném složení dosud, nebo se nějak změnila? 

Pavel: Na začátku jsem jezdil ve dvou a většinou pokaždé s někým jiným. Někteří se opakovaně přidávali, jiní vyrazili jen jednou. Na Ukrajinu už nás ale jelo pět. Tam jsme zjistili, že velké množství účastníků obnáší velké množství zastávek, „úžasných nápadů“ a lidských potřeb, stejně jako velké množství strojů přináší velké množství závad. Postupně jsme přesedlali na silnější 250 a tím došlo z části k vystřídání pinckařů za motorkáře. A já nakonec přesedlal z motorky na auto - dorůstá mi totiž syn, který na motorku ještě nemůže, ale už mu stavím jeho pionýra na expedici Croatia 2021.

Projeli jste už kus Evropy. Podle čeho vždy plánujete, kam pojedete? A jak dlouho takové plánování jedné cesty zabere? 

Jiří: Plánování cesty se nám v hlavách rodí někdy v zimě. Na jaře se koukneme do mapy, kde jsme ještě nebyli, a co by tak mohl být cílem cesty. To by každý jel hned kamkoliv. S každým dalším nápadem bychom jeli dál a dál, a kdyby aspoň někdo neměl rozum, naplánovali bychom cestu kolem světa. S ohledem na čas vybereme jedno místo a pak hledáme, co je ještě na trase zajímavého, a tak často vznikne okružní trasa. Plánováním se pak zabýváme ve volných chvílích, takže se to celé tvoří několik měsíců. 

Loni ve světě řádil koronavirus, přesto se vám povedlo vyrazit do Chorvatska a San Marina. Byl to váš původní plán, nebo jste zamýšleli něco jiného?

Jiří: Loni jsme chtěli původně jet úplně jinam. V plánu byla Gruzie, Turecko, Bulharsko a Rumunsko. Jenže kvůli epidemii se vše muselo plánovat na opravdu poslední chvíli. Při cestě přes Maďarsko jsme se dozvěděli, že Rumunsko uzavírá hranice, takže jsme změnili plán doslova během cesty. Zajeli jsme do Chorvatska, odkud jsme chtěli jet trajektem do Itálie. To byl ale opět problém, takže jsme jeli po vlastní ose kolem moře až do San Marina. I tak jsme ale projeli spoustu zajímavých míst včetně Vinnetuovy stezky. Taky jsme zažili spaní na zaminovaném letišti.

Byli jste na severu i jihu Evropy, objeli jste západ a navštívili i východ. Jsou ale ještě nějaké země a místa, kde jste nebyli, a které vás hodně lákají? 

Jiří a Roman: Pár zemí Evropy nám ještě zbývá. Rádi zjistíme, jak se jim tam žije a zařadíme je do našeho seznamu navštívených zemí. Láká nás Portugalsko, Turecko nebo Ukrajina. Takových zajímavých nápadů máme spousty. Ovšem politická situace v některých zemích je složitá, jiné jsou zase hodně vzdálené. Do některých států se rádi vracíme, protože jsme neprozkoumali všechno. Někde projíždíme vesnicí a máváme na sebe „Jo, pamatuju... Tady už jsme byli“. Při pomalém cestování máte spoustu času podívat se do dvora domů kolem a před vámi se vlastně během toho vůbec nic neděje. Když jedete autem, tak na tohle není čas. Toto je výhoda cestování na pincku.

Plánujete si přesný itinerář cest, nebo zastavíte, kde vás to zrovna napadne? Jak řešíte třeba spaní? Hledáte hotely, nebo složíte hlavu, kde se vám zachce? 
Pavel: V plánování se lišíme. Já si plánuji několik konkrétních míst a přesnou trasu podle map. Přichystaní jsme na spaní kdekoliv, protože nikdy nevíme, kam dojedeme, nebo kde se nám co pokazí. I v tom je to dobrodružství. Denní nájezd je od 250 po 350 kilometrů. Výjimečně je tomu i jinak. Někdy jsme unavení a zaleháme se západem slunce. Jindy se nám chce jet dál a nocleh hledáme i dlouho po půlnoci. V tom je ta nádhera svobody cestování - žádný plán, žádný stres. Možná i proto nemám rád převozy trajektem.

A jak to máte s jídlem? Objevujete kouzla restaurací, nebo si vozíte vlastní stravu? 

Pavel: Velkou část stravování zajišťují benzinky, ale ne v každé zemi je to zvykem. Někde totiž nabízí pouze benzín. Restauraci si dopřejeme jen sporadicky. Možná i proto, že já mám rád zapadlé občerstvení a restaurace, které někdy budí obavy a nejvtipnější je, když si nerozumíme ani slovo. Jednou Roman musel do kuchyně a koukal pod pokličky, aby nám vybral jídlo, jindy jsme jen s úsměvem říkali „sí“ a čekali překvapení. Ve většině jazyků si totiž umíme objednat jen kafe, pivo a další pivo. Často si nakoupíme na večeři a snídani něco v obchodě a najíme se v přírodě na nějakém hezkém místě.

Kolik si toho musíte na cesty nabalit? Co ve vaší výpravě nesmí chybět? A jak je to s nářadím na motorky? 

Pavel: U pionýrů bereme minimum věcí. Nízká váha se totiž rovná velký výkon. Máme jedno základní nářadí a jedny náhradní díly. A oblečení se vyvětrá cestou. Ondra jel jednou dokonce jen s jedním párem ponožek, ale to už byl velký výkon, jelikož mu moc nevětraly boty. S přibývajícím místem přibylo i výbavy. Vozí se více speciálního nářadí, přibyly karimatky, každý má svůj stan, vařiče, ešusy a často i jídlo na téměř celou cestu. Jednoznačně nesmí chybět lékárnička. A to nejen pro případ nehody a odřenin, ale taky pro případ zánětu v oku, bolesti zad, bodnutí hmyzem nebo laxírky.

Stalo se vám někdy, že některá z motorek vypověděla služby a dál už prostě nejela? Co se v takovém případě děje? 
Pavel: Tak to se stávalo často. Vždycky jsem si spočítal, kolik dnů zbývá do konce výletu, tedy i kolik dní mám na opravu. A začalo dobrodružství, od hledání závady, přes shánění nářadí nebo dílny, případně oprava pokažené součástky. Jawu jsme vždycky opravili, tedy jen jednou ne, ale to už nebylo domů daleko. Nejvíc se těším na tu chvíli, kdy se nám oprava podaří, a pak si můžeme říct, že nás nikdo a nic nezastaví. Jen loni nám to korona vysvětlila jinak.

Vaše cesty, to musí být velké dobrodružství. Na jaké zážitky vzpomínáte nejradši? 
Pavel: Vždy vzpomínám na setkání s lidmi, což je s Jawou velmi jednoduché, protože každého přitáhne jako magnet, s výjimkou Rakušanů. Taky mám rád objevování hezkých míst, kde o sebe turisté nezakopávají. Ale nejradši vzpomínám na překonání nepřekonatelných překážek, jako jsou závady, problémy s počasím či benzínem, neuvěřitelné kopce nahoru i dolů nebo bloudění. Vždy když něco takového nastane, usměji se, protože vím, že je tady další super zážitek.

Určitě je to i pořádný adrenalin. Nebojíte se někdy? Dostali jste se už někde do nějaké kritické situace? 
Pavel: To mockrát. Když nás třeba málem srazil kamion, protože předjížděl v nepřehledné zatáčce. Jednou jsem dokonce vyjel z kruháče o výjezd dřív opřený rukou o střechu odbočujícího auta. Někdy jsme spali v dešti a místní parta nám něco přijela vysvětlit, bohužel jsem ale nerozuměl rumunsky, takže dodnes nevím, co chtěli. Dobrá byla i Jakubova čtyřhodinová oprava na dálnici. V Bosně jsme se třeba ztratili na půl dne, a když už jsme si chtěli jít postavit stan na zapadlé místo, tak jsem zjistil, že stojím u značky označující minové pole. Často se nic ani nestalo, ale jen ten pocit, že se to může stát, je adrenalinový dost.

Co vás láká víc, objevování známých míst, nebo zkoumání neprobádaných oblastí? 
Pavel: Když dojedeme na známé místo, jsme za chvilku otráveni žduchajícími se lidmi, zpoplatněním úplně všeho, hustou dopravou nebo přeplněnými lavičkami. Po chvíli s radostí utíkáme pryč, objevit něco nového

Během dvou týdnů na motorkách ujedete klidně i pět tisíc kilometrů. To musí být taky únavné, že? 
Roman a Jiří: První týden si jedeme, jak chceme. Nic neřešíme ani nepočítáme. Ale jakmile se to překlopí do druhého týdne cestování, tak si řeknu: „No, už bychom měli být v polovině cesty". Pak přichází plánování, kolik kilometrů denně musíme ujet. A to je pak zajímavé. Ujet 500 kilometrů denně je sice fajn, ale moc toho nevidíte. Večer je pak úkol jasný. Musíme postavit stan, naplnit žaludek a únava po cestě rozhodne, jestli si budeme házet balonem, nebo vyřízeni lehneme do stanu. Na severu Švédska se nám stalo, že jsme si házeli balonem až do půlnoci, tam nám totiž nezhasli oblohu. Nebo se taky stalo, že uleháme v národní rezervaci se stádem sobů, kteří vůbec nerespektují, že chceme spát. Ve Švédsku nás třeba vzbudili i policisté, aby nás ráno pozvali na stanici, snídani ale nechystali. 

Trávíte spolu hodně času. Shodnete se ale ve všem, nebo to mezi vámi někdy i skřípe? 
Pavel: Ponorka přijde skoro vždy. Jen s Ondrou se nic takového nestalo. Výhodou je, že pokud na sebe nechcete mluvit, tak stačí nezastavovat. Pokud někdo nemluví, tak se ho nikdo neptá, a za chvíli je to v pořádku. Takovou ponorku jednoduše prolomí třeba obyčejný defekt.  Nebo nám ještě pomáhá obyčejný míč, který je proti trudomyslnosti. Použití je jednoduché - trošku si pinknete a je to pryč.

O vašem cestování jste vydali také knihu. Co všechno se v ní můžeme dozvědět? 
Pavel: Už od první cesty jsem začal pokaždé psát cestopis, kde jsem se snažil zapsat popis cesty, zajímavá místa i zážitky, a pokud možno, tak i pocity v konkrétních chvílích. Později tuto štafetu převzal Jirka. Jelikož cest už máme za sebou mnoho a taky máme spoustu fotomateriálů, tak jsme dali všechno dohromady, vybrali jsme perličky, upravili, rozvedli, doladili, zafinancovali a pustili vše do světa. Kniha je celá tištěná na fotopapíře a je v ní rozepsáno celkem patnáct cest se spoustou fotografií. Čtenáři se dočtou, jak se stravujeme, umýváme, co si oblékáme, kde stanujeme, kde jsme byli, co jsme tam viděli a zažili. Občas je to okořeněné humorem a já věřím, že tak, jako po našich cestopisech lidé začali vytahovat ze stodol zaprášené pionýry, tak po této knize se s nimi třeba potkáme právě v Chorvatsku. Jsme rádi za každého, kdo si knihu zakoupí. Tím nám totiž přispěje na náklady spojené s vydáním knihy a později i na dva až čtyři litry benzínu, podle destinace, která se zrovna pojede. Odkaz na knihu: www.bookla.cz/eshop/zbozi/10000388