Co je pro vás hlavní poslání celého programu?

Cílem záchranného programu Kukang je redukovat nelegální obchod s outloni a prostřednictvím jejich přímé ochrany zamezit tomu, aby z naší planety nadobro zmizela taková úchvatná zvířata. Mým hlavním posláním je snaha ukázat lidem, že několik lidí s poměrně malými prostředky a nulovou ochranářskou historií, ale s o to větším odhodláním, přesvědčením a nadšením, dokáže pomoci celému živočišnému druhu někde na druhém konci světa, kde to je opravdu potřeba. Tedy dokázat, že když se opravdu chce a vynaloží se na to dostatečně velké úsilí, je možné udělat něco velkého, co pomůže světu být o něco lepším místem.

Jak jste se k tomuto programu vlastně dostal?

Bodem nula byla moje diplomová práce na České zemědělské univerzitě v Praze, kde jsem studoval obor Zájmové chovy zvířat. Během studií jsem dostal příležitost vyjet na Sumatru, jako dobrovolník projektu zaměřeného na ochranu pěvců sojkovců dvoubarvých, který tam právě zakládala Zoo Liberec. Někdy v té době jsem se začal více zajímat o ilegální obchod se zvířaty a vyrazil jsem se na vlastní oči podívat, jak černé trhy se zvířaty vypadají. Někdy v té době se mi v hlavě zrodila myšlenka pokusit se s tím něco udělat - právě přímo na Sumatře.

Ke zvířatům jste musel mít kladný vztah už odmala, že?

To ano, už od dětství. Pamatuju si například, že jsem venku přemísťoval každou žížalu z chodníku do trávy, aby ji chodci nerozšlápli. Jednou jsem taky na základní škole chytil myš, kterou ostatní chtěli zabít, a vzal jsem ji domů do terária. Tak bych mohl pokračovat dál a dál. Vděčím za to nejspíš rodičům, kteří mě nejen ve „zvířátkomilství“ vždy podporovali a odmalička mě často brali třeba do Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, odkud pocházím. Už jako teenager jsem měl v hlavě, že moje profese bude pomoc zvířatům, a dalo by se říct, že záchranný program Kukang je takové logické vyústění toho všeho.

Dětství vás tedy správě navedlo…

Dětství je ve vývoji člověka hrozně důležité, asi i ledaco napoví a mě navedlo právě na tuto dráhu a na Sumatru. Indonésie mě nejdříve nadchla, zaujalo mě tam téměř vše od lidí, přes kulturu až po přírodu. Pak mě ale zase vrátila do reality, když jsem na vlastní oči viděl, jak tato příroda mizí. Potřeba ochrany zvířat a přírody je v Indonésii veliká. A proto, když se s partou stejných bláznů, jako jsem já, pokoušíme s neutěšenou situací na Sumatře něco udělat a jen tomu nepřihlížet, tak si zároveň žiju svůj sen.

Jak často do Indonésie jezdíte. Jak tam vaše práce probíhá?

V současné době v Indonésii trávím každoročně zhruba půl až tři čtvrtě roku, vždy záleží na konkrétní situaci a na tom, co v Indonésii musím udělat a kde jsem potřeba. Kousek od Medanu, hlavního města provincie Severní Sumatra, jsme vybudovali záchranné a rehabilitační centrum pro outloně zabavené z ilegálního obchodu se zvířaty, a toto centrum je naší základnou. Jeho cílem je zvířata rehabilitovat po tom, čím si prošla, a v ideálním případě je připravit na vypuštění zpět do volné přírody. V tomto záchranném centru máme také kancelář či kliniku a já tam v době svého pobytu bydlím v takovém bambusovo-dřevěném domečku, který jsme, stejně jako zbytek centra, s Indonésany vlastnoručně postavili. Abychom tyto aktivity mohli v Indonésii legálně dělat, založili jsme tam nadaci, kterou oficiálně řídím. Takže většinu času na Sumatře trávím jednáním s úřady a partnery, prací s našimi indonéskými zaměstnanci, koordinací staveb či sháněním financí na chod organizace, tedy prací za počítačem a řešením každodenních problémů. Do pralesa za outloni já osobně zase tak často nejezdím.

Kolik lidí je do programu na záchranu outloňů zapojeno? Je v něm i více Čechů?

To je věc, na kterou jsem asi nejvíce pyšný. Sám bych toho totiž moc nezvládl. Za těch zhruba pět let, co program funguje, se nám povedlo vytvořit poměrně velký tým lidí, kteří nadšeně věnují svůj čas snahám o záchranu outloňů i dalších zvířat. Na Sumatře aktivně působíme dva, já a Lucie Čižmářová, terénní zooložka Zoo Olomouc, která má na starosti celkovou péči o outloně, kliniku a veterinární tým, terénní práce, fotografování a mnoho dalšího. Všichni ostatní zaměstnanci jsou Indonésané, kterých máme v současné době 12. V Evropě máme skvělý tým více než patnácti dobrovolníků z České republiky, ale třeba i Maďarska, Anglie, Polska, Izraele a spoustu dalších lidí či organizací, kteří různými způsoby pomáhají nebo naše aktivity podporují. Někteří kolegové se diví, že nám to může takto fungovat a žasnou, čím to je, že nás je tolik, pořád rosteme a všichni nezištně a aktivně pomáhají. Samozřejmě všichni máme rádi zvířata, exotické země a přírodu, ale naším tajemstvím je to, že se máme rádi i mimo tuto práci a vlastně tak máme možnost se společně podílet na něčem, co považujeme za smysluplné. Do týmu se snažíme stále přibírat nové členy.

Jaká je současná situace outloně váhavého?

To je otázka, kterou dostávám poměrně často, ale hrozně těžko se na ni odpovídá. Je to asi obdobné, jako kdybyste se zeptali ředitele pražské kriminálky po pěti letech jeho služby, jestli se mu daří potlačit obchod s drogami v České republice. Podle Červeného seznamu ohrožených druhů outloni patří mezi druhy ohrožené vyhubením a jejich populace stále klesá. A ano, stále existuje řada hrozeb, které tuto situaci zapříčiňují, jako je obchod s outloni coby domácími mazlíčky, ničení jejich přirozeného prostředí, například vznikem palmových plantáží, nebo smutná skutečnost, že jsou často stříleni farmáři jako škodná na jejich polích. Stejně jako problematika drog je i však i toto všechno hrozně složité a provázané a ochrana outloňů je během na dlouhou trať, takový ultramaraton.

Jaká je tedy jejich budoucnost?

Věřím, že outloni mají budoucnost světlou, vidím u nich poměrně jasné světlo na konci tunelu. Jeden z cílů záchranného programu při jeho vzniku bylo mezi stovkami druhů, které potřebují ochranu, začít chránit druh zvířete, který ještě není na úplném pokraji vyhubení. Tedy druh, u něhož je ještě čas a současně je v našich silách stavu vyhubení zabránit. Outloňů už asi nikdy nebude tolik, kolik jich bylo před sto lety, ale věřím, že v nějakém počtu přežijí.

Věříte, že se vám je povede zachránit?

My se na Sumatře snažíme dělat maximum a věřím, že k úplnému vyhubení druhu nedojde. Každopádně jsme stále mladá organizace, která se sice snaží dělat vše, co je v jejích silách, ale v takto ohromně pestré a velké zemi, jakou je Indonésie, ukáže teprve čas, jestli se nám opravdu povede outloně nějakým způsobem ochránit. Já věřím, že ano, že se povede ilegální obchod s outloni redukovat, a tím je významně ochránit. Koneckonců, jinak bych to asi ani nedělal. Ale jak říkám, vše ukáže teprve čas. I naši míru přispění k tomu bych si teď netroufal nijak odhadovat. Platí ale to, že se už v současné době snažíme outloně chránit natolik, aby Indonésie získala dostatek času na zbohatnutí do takové míry, kdy si i místní lidé začnou svoji přírodu více chránit, namísto jejího ničení. Snažíme se docílit toho, aby v té více či méně vzdálené době zbohatnutí a změny postojů společnosti stále bylo v tamní přírodě dost zvířat na to, aby se jejich populace zvládly dostatečně zotavit.

Co všechno pro ochranu outloňů děláte?

Kromě našeho záchranného a rehabilitačního centra se zabýváme také vzděláváním dětí a mladistvých a osvětou široké veřejnosti. Například jsme dětem z městečka, kde stojí centrum, postavili anglicko-environmentální školu, kam děti chodí třikrát týdně a zdarma se učí anglicky a o přírodě, zvířatech a jejich ohrožení. Pořádáme také různé přednášky a vzdělávací události. Kromě toho podporujeme několik místních komunit v místech výskytu outloňů a dalších ohrožených zvířat. Tato podpora v reálu znamená třeba to, že jsme jejich dětem postavili knihovnu a vybavili ji barevnými knihami, jejich rodiče farmáře zase začínáme podporovat v kvalitní produkci kávy, kterou od nich budeme vykupovat za výhodnější cenu než na místním trhu. Tuto kávu pak budeme dále distribuovat. Neděláme to ale jen tak, s vesnicí se podepíše smlouva, která místní lidi zaváže k tomu, že za naši pomoc nebudou lovit chráněná a ohrožená zvířata.

Vyplácí se to?

Tento model se zdá být úspěšný. Také se snažíme spolupracovat s místními vládními úředníky a podporovat je ve vymáhání daných zákonů, a tak i v zabavování nelegálně držených a obchodovaných outloňů. Právě tito úředníci a místní vláda musí začít tento zločin na přírodě tvrdě potírat. Pokud tomu tak bude, je zde šance, že se něco změní. No a v neposlední řadě se snažíme budovat tým indonéských ochránců přírody, kteří by měli převzít většinu naší ochranářské práce a stát se místními lídry, kteří se zapíší do historie ochrany zvířat ve své zemi. Toto vše samozřejmě stojí nemalé finanční prostředky, které se v současné době snažíme získávat převážně v České republice a v Evropě. Takže pořádáme různé sbírky či běhy, prodáváme výrobky a díky tomu mohou ochranu outloňů podpořit jak soukromí dárci, tak i firmy nebo zoologické zahrady.

Jací vůbec outloni jsou? Jak byste je charakterizoval?

Jsou to neuvěřitelně záhadní a zajímaví tvorové. Jen si vezměte, že jsou to jediní jedovatí primáti na světě, navíc žijí nočním a skrytým způsobem života, kvůli čemuž o nich lidé stále vědí velmi málo. Živí se z velké části pryskyřicí stromů a jejich obří oči je činí neuvěřitelně roztomilými. Jejich roztomilost ale na první pohled klame. Jsou velmi agresivní a umí velmi ošklivě pokousat, což už jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, když mi jedna outloní samice při jejím ošetřování prokousla celý prst i s nehtem. Možná bych je přirovnal k postavičkám z filmu Gremlins, které byly také velmi roztomilé, ale jen do doby, než na ně kápla voda a stali se z nich agresivní nebezpeční tvorové. Obdobně jako Gremlins reagují na vodu, outloni reagují na blízkou přítomnost lidí.

Jak jsou na tom další druhy zvířat v Indonésii?

Některé ještě hůře. Příkladem mohou být luskouni, kteří z naší planety mizí neuvěřitelnou rychlostí bez toho, aby většina lidí měla vůbec to štěstí je poznat. Téměř nikdo je ani nezná, a přitom jsou to tak neuvěřitelně krásná zvířata. Jsou to jediní savci s tělem pokrytým šupinami, které je chrání před predátory. Neochrání je však před lidmi, kteří právě jeho šupiny využívají především v  tradiční asijské medicíně k různým účelům. Jejich účinek nebyl nikdy ověřen, ale lidé přesto věří, že šupiny léčí kožní a pohlavní nemoci, astma, revma, zmírňují bolesti při menstruaci a mnoho dalšího. Stačí se jen zamyslet nad číslem, každý rok je zabaveno přibližně 48 tun šupin, což vychází asi na 92 tisíc zabitých kusů. A to jsou jen počty, na které se přijde. U luskounů světlo na konci tunelu vidím opravdu velmi slabé, ale nakonec i s tím se pokusíme něco udělat.

Navštěvujete pracovně i jiné země, nebo se pohybujete jen v Indonésii?

V loňském roce jsme byli několik dní v Thajsku, kde jsme se snažili zdokumentovat, jak místní obyvatelé nabízejí turistům vyfocení se s outloněm za peníze. To se nám povedlo, vydali jsme z toho tiskovou zprávu a materiály poskytli dalším organizacím, se kterými jsme se na tomto „vyšetřování“ domlouvali. S pořízenými materiály dále pracujeme a je možné, že to celé bude mít ještě pokračování. Já osobně jsem zaměstnaný v Zoo Ostrava jako terénní zoolog a koordinátor ochranářských aktivit této zoo. Tato práce mě každý rok zavede také do dalších zemí, ať už za projekty, které zoo podporuje, nebo na ochranářské konference. V letošním roce jsme byli například ve střední Africe v Konžské republice, kde podporujeme projekt Save Elephants. Kromě návštěvy tohoto projektu jsme tam měli několik dalších schůzek s místními organizacemi a snažili jsme se trochu zmapovat současnou situaci ohrožení a ochrany zvířat. Samozřejmě jsme měli skvělou příležitost vidět tamní krásnou přírodu a třeba i z pouhých několika metrů pozorovat pralesní slony, gorily či levharta a další divoká zvířata.

Zmínil jste Zoo Ostrava. Jak moc je propojena s programem na ochranu outloňů?

Zoo Ostrava je takovým naším vlastním rodičem. Nebýt této a dalších českých zoo, tak záchranný program Kukang pořádně ani nemusel vzniknout, nebo by velmi brzy zanikl. Zoo Ostrava nás podporovala od samého začátku. Její ředitel Petr Čolas mě zaměstnal hned po absolvování univerzity, a to i s mými bláznivými nápady pokusit se zachránit druh zvířete někde ve více než 11 tisíc kilometrů vzdálené zemi. Už od samého začátku jsem tedy získal úžasné zázemí a možnost plnit si sen, díky čemuž začal program na Sumatře rychle růst. Záchranný program Kukang je v současné době jedním z hlavních ochranářských programů, které Zoo Ostrava podporuje, ať už částí výdělku z projektu 2 koruny ze vstupu, nebo i Během Zoo Ostrava pro Kukang a dalšími dary.

Podporují vás i další zoologické zahrady?

Zoo Ostrava v tom není sama, od samého začátku nás podporuje také Zoo Liberec, krátce na to se přidala Zoo Olomouc a minulý rok také další dvě zahrady, konkrétně Zoo Hodonín a největší polská zoo ve Wroclawi. Různou podporu získáváme i od dalších zahrad či dokonce celé Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií i od Světové asociace zoologických zahrad a akvárií. Zároveň jednáme o budoucí spolupráci i s dalšími velkými zahradami. Právě podpora přírody a zvířat v místech jejich výskytu je totiž novodobou rolí moderních zoo, které v posledních letech prošly velkým vývojem. Stále jsou oázami odpočinku a vzdělávání, ale kromě stálého zlepšování podmínek pro chovaná zvířata se zoo zlepšují i v aktivním zapojování do ochrany zvířat v divočině. Záchranný program Kukang může být jedním z českých příkladů toho, jak klíčovou roli hrají zoologické zahrady v existenci ochranářského projektu. A to je podle mě už docela velká věc.

Co všechno máte v ostravské zoo na starost?

Jako terénní zoolog mám na starosti to, aby co nejlépe fungoval záchranný program Kukang, ale i další aktivity, které realizujeme v terénu. Jako koordinátor ochranářských aktivit se podílím na výběru projektů, které zoo podpoří, jakou formou a v jaké intenzitě a podobně. Mou náplní práce je tak komunikovat s lidmi, připravovat různé dokumenty či materiály. Troufám si říct, že Zoo Ostrava se za poslední roky stala jednou z předních ochranářských institucí. A protože ochrana zvířat je čím dál tím potřebnější, tak práce je vždy dost.

Čemu dalšímu se v oblasti záchrany přírody a ohrožených živočichů věnujete?

V loňském roce se nám povedlo spustit projekt nazvaný Ukradená divočina. Je to hlavně vzdělávací a informativní projekt, který má za cíl informovat o ilegálním obchodu se zvířaty a částmi jejich těl probíhajícím přímo u nás v České republice, potažmo v Evropě. Stěžejním bodem projektu jsou webové stránky www.ukradenadivocina.orgnebo výstava, kterou můžete vidět již ve více než deseti českých a slovenských zoologických zahradách, ale taky na několika městských úřadech či ve školách. Informace jsou získané na základě mnohaletých zkušeností lidí z České inspekce životního prostředí. Dále se společně s Markétou Ticháčkovou věnujeme výzkumu a ochraně jeřábů popelavých. Připravujeme i další neméně zajímavé projekty, ale o těch bych nerad mluvil, než se posunou do trochu reálnější fáze. To si můžeme nechat třeba zase na příště.

Děkuji za rozhovor

Autor : Petr Sobol