„Snažíme se vybudovat formu, abychom tam udělali dobrý výsledek,“ řekl v rozhovoru pro i-region.eu třiačtyřicetiletý Bauer, který má ve sbírce jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile z olympijských her i dva stříbrné kovy z mistrovství světa. U polské reprezentace působí druhým rokem.

Jak jste spokojený s dosavadním průběhem sezony?

Úplně spokojený nejsem. Loni, během premiérové sezony u polského týmu, jsme totiž laťku posunuli nahoru a doufali jsme, že ji každoročně posuneme ještě výš. Zatím to tak ale úplně nevypadá, tedy co se týká našich top umístění.

Takže výsledky nejsou takové, jaké jste si představoval?

Do Tour de Ski, která odstartovala na začátku ledna, došlo skoro u všech k vylepšení loňských výsledků. Například Dominik Bury byl v Kuusamu jednapadesátý, měl o minutu menší ztrátu na vítěze než před rokem, a i jeho čas závodu byl skoro identický, ale pořád je to 51. místo, což upřímně není tím, co je mým hnacím motorem, a čeho bych chtěl s Poláky dosahovat.

Věříte, že se to změní?

Musíme být trpěliví, udělali jsme posun, ale všechny zajímají top umístění. Loni jsme měli tři výsledky v elitní dvacítce a na Tour de Ski jsme chytli ten hlavní drajv. Letos tam je vylepšení, pěkný posun, ale není tam nic, co by nás nakoplo. Do Tour de Ski nám chyběl jeden top výsledek, od něhož bychom se odrazili. Před rokem nám s dobrým výsledkem přišel do týmu klid, kluci viděli, že to funguje. To bylo podloubí k dalším výsledkům. Věřili jsme, že to na Tour de Ski přijde i letos, že se dočkáme top výsledku a už se povezeme na té vlně, ale to se nestalo. První etapu ve sprintu jsme sice měli lepší výsledky než loni, ale druhá etapa byla smolná a od té doby jsem cítil, že se vezeme. Kluci si přestali věřit.

Co bylo důvodem k tomu, že jste z Tour de Ski odstoupili?

Pořád jsme čekali na body, což jsem viděl jako psychologickou hranici. Myslím, že tým v Tour de Ski ztratil drajv, psychicky se sesypal a já jsem pak rozhodl o tom, že odstoupíme. Bylo to těžké rozhodnutí. Potom jsme změnili plán přípravy, teď jsme v Itálii a znovu od nuly se snažíme vybudovat formu, abychom udělali dobrý výsledek na mistrovství světa. Potřebujeme jeden dobrý výsledek. Pak se rozejde ten správný vlak.

S čím byste byli na světovém šampionátu spokojeni?

Kdyby se Dominik v individuálním závodě umístil do dvacátého místa. To je vysoký cíl. A hlavně, aby si kluci začali věřit. Je to jako ve fotbale, když nefunguje kabina a hráči jdou na hřiště s pokleslou hlavou, tak nemohou vyhrát. To se nám stalo na Tour de Ski, kde se mi nepovedlo nakopnout atmosféru.

Nedávno jste se s polskou reprezentací ukázali na domácím šampionátu. Bylo to pro vás důležité?

To ano. Chtěli jsme, aby všichni viděli polskou reprezentaci naživo. Pro budoucnost je to velmi důležité. Než jsem k reprezentaci přišel, tak Poláci na domácím mistrovství skoro nikdy nestartovali, ale mladým závodníkům to pak muselo chybět. Je důležité, aby viděli, jak rychlí reprezentanti jsou. Kritici mohou říkat, že jsou pomalí, když skončí třeba šedesátí ve Světovém poháru, ale když se s nimi pak mohou poměřit, tak najednou zjistí, jak rychlí doopravdy jsou a vidí, co polské lyžování ještě musí dohánět.

U polského týmu jste druhou sezonu. Cítíte větší tlak?

Ze strany médií úplně ne. Přeci jen, v Polsku mají pozornost hlavně skoky. Vyšel o nás nějaký článek, že jsme udělali velký posun, zmiňoval se třeba Dominik, ale že by s námi byly časté rozhovory, tak to ne. Z tohoto pohledu velký tlak není. Ale tlak přichází spíše od závodníků a jejich očekávání. Po loňské sezoně jsem cítil, že našemu systému věří. Dosáhli jsme na takové výsledky, které pro někoho byly skoro nepředstavitelné. Například Dominik Bury byl do té doby 41. a najednou, po několika měsících práce v novém týmu, se dostal na devatenácté místo. Velmi šlapal na paty svému vrstevníkovi Michalu Novákovi, na kterého poslední dva roky neměl šanci. To kluky nabilo a fungovali dobře. S větším zápalem tak přišlo i větší očekávání.

Je těžké ho naplnit?

Zbrojíme na olympijské hry. To je ale dlouhodobá práce, protože nikdo nespí a všichni se připravují. Na to jsem kluky upozorňoval. Možná čekali, že přijdou a hned budou jezdit do dvacátého místa, ale tak to nefunguje. Když se znovu vrátím k Tour de Ski, tak tam to třeba z mého pohledu nebylo vůbec špatné, závodníci od sebe ale čekali víc. Byli zklamaní, když jezdili v poslední třetině, jenže na Tour nestartují špatní závodníci, ti nejslabší tam zkrátka nejsou. To, že tam mohli závodit, pro ně proto byla obrovská zkušenost. Někdo musí být vzadu, to však neznamená, že kdyby se jednalo o klasický závod Světového poháru, tak by byli vzadu taky. Tour de Ski jim však na psychice nepřidala, říkali, že jezdili špatně, já jsem jim ale dával jiné argumenty a oni poté sami přiznali, že se nechali trochu unést. Neplácám se po ramenou, že jezdíme skvěle. To ne, jsem ambiciózní, ale nemyslím si, že by to od kluků byla nějaká katastrofa.

Nejznámějším jménem polského týmu je jednatřicetiletý Maciej Starega. V jaké je formě?

Jemu se loni nedařilo tak, jak si představoval. Pak se dostal do bodů a konec sezony měl lepší. Každý máme od Boha nějaké karty a s nimi musíme hrát. Já jsem nikdy nebyl na sprinty, byl jsem tempař a ve sprintech jsem se nikdy nezlepšil. Maciej to má přesně obráceně. Ve sprintu jsou však mladí vlčáci, kteří jsou hodně rychlostní. Loni občas neudržel chladnou hlavu, ale letos dosahuje na výsledky a držím tým nad vodou. V tom se naše situace vylepšila a uvidíme, jak to bude vypadat ve zbytku sezony.

Letošní sezona je kvůli koronaviru jiná. Je o hodně náročnější?

Náročnější je. Potýkali jsme se s tím už v létě i na podzim, je to náročné na psychiku. Trénujete, ale nevíte, jestli závody vůbec budou, jestli se tam týmy dostanou. V nějaké zemi mohou vyhlásit lockdown, nikdy zkrátka nevíte, co se stane. Připravovali jsme se s vědomím toho, že letošní sezona nemusí proběhnout, ale zároveň jsme si to nechtěli připustit.

Co se týká samotné sezony, tak ta se v tomto směru vyvíjí velmi dobře. Přišli jsme jen o závod v Lillehammeru, jinak vše ostatní proběhlo. Je to nepříjemné v tom, že chodíte pořád na testy, před odletem, pak po příletu, jste v bublině, pořád něco hlídáte, jste v rouškách, ale na druhou stranu, kromě těch testů to mají všichni lidé stejně. Normálním lidem to ovlivňuje život, ale náš sport je ovlivněn minimálně. Polský svaz i ministerstvo nám připravují skvělé podmínky, v tom nás koronavirus nezasáhl.

Brzy tomu budou dva roky, co jste převzal polský tým. Bylo těžké si na tuto funkci zvyknout, tím spíš v cizí zemi?

Měl jsem zkušenost s vedením týmu. Pět jsem budoval maratonský tým, u kterého jsem fungoval snad na všech polích. Ale netrénoval jsem tam 365 dní v roce. V Polsku je to mou prací, musím dohlížet na všechny sportovce. Většinou jsou rozdělení ještě na dva týmy, které musím řídit, psát tréninkové plány i komunikovat. Je to náročné a asi i náročnější, než jsem si představoval. V Česku jsem fungoval jako závodník a to si často říkáte, jak to máte těžké a trenéři lehké, ale když se dostanete na druhou stranu, tak najednou zjistíte, jak je to náročné a co všechno trenér musí ještě dělat ve svém čase. Musel jsem vymyslet systém, jak to všechno zvládnout a uřídit, k ruce mám i asistenta.

Nebyl to však až takový problém, o čemž svědčí i loňské výsledky. Museli jsme se ale poznat, a to jak po sportovní, tak i lidské stránce. I když Česko a Polsko spolu sousedí, tak některé věci jsou jiné a reakce byly občas odlišné, než jsem čekal. I nyní jsou určité momenty, ve kterých nevím, jak mám zareagovat. Muselo se něco nastavit, přišel jsem s novým systémem a mám svůj styl, kterému věřím. Zafungovalo to, musíme to však držet pozitivně naladěné. Kluci mají natrénováno, a i když se jim teď něco nepovedlo, tak nesmí házet flintu do žita. Hodnotit to budeme podle toho, jak dopadneme na mistrovství světa.

Neměl jste předtím, než jste se dostal k polskému týmu, žádnou nabídku z české strany?

Nabídka dělat trenéra reprezentace z Česka nepřišla. Rok předtím, než mě oslovili Poláci, jsem v Česku usilovat o pozici sportovního ředitele. U maratonského týmu mě to táhlo spíš k zařizování, než abych venku mrzl se závodníky, abych je cepoval a řešil s nimi problémy, které řeším teď. Ve výběrovém řízení jsem však neuspěl.

A pak přišla nabídka z Polska?

Ano. Byl jsem tím velmi mile překvapen. Netajil jsem se tím, že mě trenéřina neláká, ale po tom mém maratonském týmu jsem cítil, že je třeba udělat změnu a růst i v jiném směru. Vzal jsem tedy hozenou rukavici a teď už druhým rokem bojuju. Vidím, že trenéřina je nekončící proces, během něhož jste jednou dole a jednou nahoře. Strašně mě to láká a baví, ovšem když se nedaří, tak stejně jako závodníky, mě to netěší. O to je to těžší, že i když jsem smutný, tak je dále musím motivovat. V tom je velký rozdíl. Dohodu máme do olympijských her, které proběhnou v příštím roce. Pokud nedojde k žádné změně, tak bych to do Pekingu rád dotáhl.

 Na jakou úroveň byste do té doby polský tým rád posunul?

Ve sportu nikdy nevíte, jaké budou limity. Každopádně zadání od svazu bylo takové, aby štafeta skončila do osmého místa, a aby se dostavila i některá výborná individuální umístění. Dominik by na mistrovství světa mohl být velmi spokojený, pokud skončí do dvacátého místa, a podobnou metu bude mít i na olympiádě.

Já jsem tým převzal loni a sám vím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se výsledky prokousal nahoru. Je to výrazně delší práce, než na dva nebo tři roky. Jsem přesvědčený, že třeba Dominik dříve nedosahoval na to, na co měl, což se loni potvrdilo. Otázkou je, kde co strop závodníků.

A ještě ke štafetě. Na posledním mistrovství světa, které proběhlo v roce 2019, Poláci štafetu ani nepostavili. O to to teď bude větší výzva, bude to hodně o přemýšlení. Poláci nezávodili ani v závodě na padesát kilometrů, ale já chci, abychom startovali ve všech disciplínách.

Lákalo by vás jednou se vrátit domů a vést Čechy?

Já si myslím, že by mě to lákalo. Ať chcete nebo ne, tak srdíčko tam je vždycky. Současný tým beru jako můj, za který jsem zodpovědný. Mám na čepici červenobílou vlajkou, ale trochu mi tam chybí modrý klín. Je snem každého sportovce vést svůj tým a já bych lhal, kdybych řekl, že mě to neláká. Není to však otázka dne, z mé strany, ani ze strany českého svazu. Oslovilo by mě to, ale já nejsem ten, kdo jde do všeho. Taky o polské nabídce jsme dlouze komunikovali, líbilo se mi však, že polský svaz věděl, co chce. Když do něčeho jdu, tak chci uspět, dávám do toho své jméno a nechci slibovat nesplnitelné. Rozhodně nelituji toho, že jsem nabídku vzal.

Polské skokany vede Michal Doležal, vy zase polské lyžaře. Čím si vysvětlujete, že Poláci loví trenéry v Česku?

To netuším. Zároveň bych se nerad stavěl na Michalovu úroveň. Skokani mají výraznější úspěchy, Michal je tam déle a vzhledem k tomu, čeho skokani dosahují, má i větší zodpovědnost. Když jsem přišel já, tak polští běžci neměli žádné skvělé výsledky. Asi tak hledali někoho, kdo by je k nim nasměroval. Nejspíš byla i náhoda, že ukázali na mě. Dříve tady navíc působil můj dlouholetý trenér Miroslav Petrásek, který byl však v Polsku jen rok. Ale to mohla být ta propojka.

Polští skokani mají skvělé podmínky, snad jedny z nejlepších na světě. Jak jste na tom vy?

Neznám podmínky skokanů, ale je pravda, že Polsko je od dob Adama Malysze země skokům zaslíbená. Mají skvělé výsledky, na které my nedosahujeme, takže asi ani nemáme na takové podmínky nárok. Ovšem s tím, jaké podmínky tady máme, jsem velmi spokojený. V rámci mé kariéry jsem totiž takové podmínky neměl, maximálně v těch nejlepších letech. Nemáme si na co stěžovat. Co jsem si kde naplánoval, to proběhlo, máme taky šikovné servismany a polepšili jsme si i v otázce vybavení. Z mého pohledu jsem naprosto spokojený. Od závodníků sice občas něco slyším, ale to si ještě jako závodník pamatuji i sám.

Během kariéry jste toho hodně dokázal a Poláci umí sportovní výsledky náležitě ocenit. Je vidět, že si vás váží?

S novináři moc v kontaktu nejsme. Upřímně, já ani moc nevyhledávám, co se o nás v polském tisku píše. To je na jednu stranu i výhoda, protože když se nám nedaří, tak neřeším, co se kde objeví. Já vím, jaká situace je. Na druhou stranu, když loni polští fanoušci dorazili do Nového Města na Moravě, tak vytvořili skvělou kulisu. Když jsem za nimi přišel, tak mě vítali a děkovali mi. Pro mě jsou však nejdůležitější výsledky, a jestli jsem oblíbený nebo ne, to pro mě není tolik podstatné.

Když ale vidím, že klukům nefunguje hlava a jsou poražení ještě před startem, tak pak nemá smysl v tom pokračovat. Hlavní je, aby se za tu dřinu, kterou odevzdávají, neblokovali tím, že si nevěří, což je v polském lyžování určité specifikum. Snažím se tak vytvářet rovnici, podle níž se Polák automaticky nerovná někomu, kdo by nemohl uspět v závodě. Je to o hlavě a tam se musíme stále snažit.

Jak to vůbec máte s polským týmem? Mluvíte polsky, česky, nebo snad anglicky?

Zejména česky a asi z třiceti procent používám polská slova. Když to slovo znám, tak ho chci použít, pro mě je totiž důležité, aby kluci viděli, že chci mluvit jejich řečí. Doufal jsem, že to pomůže zmenšit i nějaký případný most. Naše národy jsou si velmi blízké a podobné a já jsem chtěl, aby cítili, že jsme na společné notě. Rozumíme si. Je ale pravda, že když dojde na krizi a závodník si nevěří, tak by se mi hodila i lepší slovní zásoba. Když nevím, jestli mi rozumí, tak to dvakrát třikrát zopakuju, ale pak si pomůžu angličtinou. Často se však nestává, že bych k angličtině musel sáhnout.

Už jste zmínil váš soukromý maratonský tým. Funguje stále?

Pořád to běží. Bylo podstatnou částí dohody, že nechci, aby zanikl. Abych v něm byl aktivní, i když už výrazně méně, než jsem vzal nabídku od Poláků. Já jsem ten, kdo garantuje, že sežene finance, mluvím do složení, ale pak už si tým jede svým životem. Samozřejmě, že s nimi jsem v kontaktu, ale už se o to nestarám každý den. Teď mám zodpovědnost za polský tým.

A jak se vašemu maratonskému týmu daří?

Loni udrželi šesté místo. Poslední čtyři roky jsme byli vždy nejúspěšnějším týmem ze střední Evropy, takže před námi byly pouze týmy ze Skandinávie, což je kategorie sama pro sebe. Letos se týmu tolik nedaří, ale na druhou stranu se jedná o sezonu ovlivněnou covidem, což je v maratonu hodně znát. Nedávno se závodilo třeba v mínus 27 stupních a spousta závodníků omrzla. Našim se naštěstí nic nestalo, ale výsledky kromě Katky Smutné jsou za očekáváním.

autor: Petr Sobol