O aspektech přestavby ostravských jatek na uměleckou galerii PLATO hovoříme s Robertem Koniecznym ze studia KWK Promes:
Při nástupu do této práce byly rozhodující dvě věci, říká Robert Konieczny. Budova se nám líbila, protože vypadá jako temný hrad, postavený s velkým důrazem na detail. Zadruhé mě inspirovaly díry v jeho stěnách, cítil jsem, že by to byl cool motiv, aby vystavené umění proniklo ven.

Díry vytvořily příležitost poskládat historii do současnosti...

Vždy, kvůli průmyslové historii města, smog, mastnota, špinavé zdi. Sediment civilizace nám říká, jaká byla tato historie. A stojí za to ukázat mladým lidem, jak to bylo a jak to je...

S jakými obtížemi jste se setkali na cestě k přeměně řeznictví na městskou galerii Plato? Oblast po těžbě si musela vybrat svou daň...

Půda byla jedním z nejdůležitějších problémů. Nejdřív jsme to nevěděli. Začali jsme analyzovat zásoby. Někdo to změřil a nakreslil. A najednou jsme si všimli, že mnoho věcí spolu neladí a nesedí. Požádali jsme město, aby udělalo mračno bodů – sken budovy. Šlo o jedno z nejdůležitějších rozhodnutí při rekonstrukci. Ukázalo se, že budova byla kvůli důlním škodám nakloněna a zemina se ukázala být tak kontaminovaná, že jsme ji museli vyměnit do hloubky jednoho metru... Navíc tam byly nějaké podzemní vodní toky...

Strouha Mlýnka ...

Zdi jatek sotva stály. Po sejmutí střech se muselo vše zpevnit mikropilotami a nabourat, protože jsme plánovali instalaci přesných mechanismů. Tyto motorizované nástěnné bloky nemohou fungovat, když jsou nakloněny. Vše muselo být v naprosté rovině.
Zde bych rád dodal, že za statiku budovy odpovídali čeští inženýři z MS Projekce. Co bylo velmi užitečné po vypuknutí pandemie koronaviru...

Přesně tak...

Přesně tak, nedovedu si představit staveniště bez dozoru. A byli jsme zavření ve svých domovech. O překročení hranic nemohla být řeč. Zachránilo nás to, že jsme měli české partnery, a především architekta Tadeusze Goryczku, to byla naše záchrana. Tadeusz a Kuba Bilanovi dohlíželi na stavbu během pandemie.
Vraťme se k tomuto civilizačnímu depozitu na zdech. Mluvili o tom, že to vyčistí a vytírají?
No, tak se to většinou dělá. A proč bychom to měli dělat jako všichni ostatní? Pokud je historie místa doslova vyleptaná do těchto cihel. Nechme ji!
Tady budu vyprávět anekdotu o konzervátorovi památek přímo ze stavby. V jednu chvíli řekl: "Poprvé nečistím, ale špiním pomník."

Proč?

Stalo se to takto: přišel stroj, vyřezal otvory pro pohyblivé stěnové bloky a... zničil historické cihly. Rámy pro pohyblivé bloky se odštípaly u cihel ve zdi. Předpokládal jsem, že nejprve vyjmeme černé cihly a pak je vrátíme na původní místo. A tady už nic není. Takto vzniklé mezery bylo nutné vyplnit. Jak to udělat? Český konzervátor našel cihelnu, která vyráběla cihly podobné historickým. Ale byly bez poskvrny čisté! A designový předpoklad byl - vše staré - tmavé a vše nové - světlé. Nemohly být žádné jasné dodatky. Protože by byla barevná, budova by byla jako kráva na pastvině. A skončilo to tím, že konzervátor ručně stárl nové cihly směsí, kterou vymyslel...
Větší výzvou byla špinavá okna. Nejlepší by bylo nic neměnit, nevpouštět dovnitř žádné ostré nebo pronikavé světlo. Ale jak to udělat? Použít fólii? Nakonec se objevil speciální křemenný výpek. A s tím i měsíce zkoušek. Ležel jsem na střeše, ať bylo slunečno nebo pršelo, a díval jsem se na efekt: bylo to moc modré a byly vidět čáry květů... Nakonec to fungovalo. I tato slinutá síťovina v prostoru galerie rozptyluje trochu světla, což je důležité, protože sklo je základním prvkem každé budovy. Nejen, že musí fungovat, ale také musí dobře vypadat.

Světlo tvoří interiér... Ok, okna, ale v PLATO nejsou žádné rámy!

Neexistuje žádný rámec. V provedení se tyto rámy prodlužovaly směrem ven. Stará okna měla tenké sloupky. Nádhera, ale na konci 19. století se do termiky nikdo nedíval. Přicházela zima. Dnešní doba se změnila. Na trhu již nejsou žádné tenké sloupky. Silnější by zkazily efekt. Rozhodli jsme se vyrobit čiré tabule bez těchto sloupků, ale na rámy je nalepíme. Tomu se říká step.
Zde musím poděkovat Tadeuszi Goryczkovi, protože tato okna byla pro něj opravdu únavná. Dobře, řekl jsem mu a našli jsme způsob, jak skrýt tyto rámy ve zdech. Samozřejmě musel být použit jiný způsob dehydratace...

Když už jsme u vody. Nejste pronásledováni myšlenkami; že otočné dveře bouři nevydrží? Někdo je nebude moci zavřít...
I kdyby se tak stalo, drenáž a svahy jsou na místě a voda bude převzata. Kvůli klimatickým změnám a bouřkám jsme posílili i mechanismy pohyblivých stěn. Tyto stěny mohou být otevřeny poměrně velkými poryvy větru.

A proč vůbec pohyblivé stěny?
Když jsem viděl tyto díry ve zdi starých jatek, napadlo mě, že je to zkratka do nitra budovy. Tato hra může vyjít 

venku pozvěte dovnitř lidi, kteří by do galerie nikdy nevstoupili. Zahákněte je, intrikujte je. Přemýšlím zde o demokratizaci umění.
Plato v Ostravě se nachází v centru města, ale mimo značené cesty. Potřebujeme tam lidi přitáhnout, povzbudit.Předpokládali jsme, že před galerií vytvoříme náměstí pro výstavní účely. Zejména proto, že předmětem soutěže byla stavba a náměstí se muselo pouze označit. Ale pak jsme to pod vlivem diskusí a zpráv o klimatu začali přehodnocovat. Umělcům některé odebereme a dáme jim zeleň – stromy, louky, květiny. Protože zeleň ve městech má cenu zlata. Výsadba začala a mám z toho velkou radost. A je tu ještě jedna věc – ztvrdlý štěrk. Jedná se o vodopropustný povrch i retenční nádrže, které vodu zachycují.

Ekologická architektura...
V PLATO jsme také vyrobili světlou střechu, která odráží sluneční teplo.

Přestavěli jste zařízení, které bylo rozšířeno od roku 1891 do roku 1927 a poté také. Jak byste popsal obtíže při budování in situ?
Jak ukazují staré fotografie, jatka byla kolem velmi hustě postavena. Jednalo se o jeden kompaktní komplex budov přímo u železniční trati. A teď jsou izolované, jako by byly opakem čtvrtí, protože obvykle jsou podél ulic průčelní budovy a uprostřed je nějaká díra. Ale řeznictví je na druhé straně jakási – říkejme tomu konvenčně – díra a kolem ní je prázdný prostor. Také díky své honosné povaze se stávají jedinečnými. I kvůli jeho historii a všem detailům. Tato budova mě ohromila a trik byl v tom, abych ji nezkazil.
Tyto prostory jsou skvělé pro vystavení umění. Je tam jedna z místností, které jsme říkali katedrála, a už při první rekognoskaci rozpadajících se chodeb zničených jatek jsem věděl, že trik bude v jejím zachování. A stál jsem před otázkou, jak to zachránit - a věřím ve smysl záchrany staré architektonické struktury - a stál jsem před moderními požadavky, technologiemi, kanály, trubkami, kabely - je toho hodně. A jak to navrhnout, aby to vypadalo, že tam skoro není. A bílá, pro tento interiér přirozená, se stala pouze pozadím, umožňujícím návštěvníkům soustředit se a obdivovat současná umělecká díla.

autor: Martyna Radłowska-Obrusnik
​