Rostislavu Janíkovi je 43 let. Téměř polovinu svého života však strávil v Namibii, kde se usadil a kde se přes práci v supermarketu dostal až do cestovního ruchu. Rodák z Karviné je úspěšným průvodcem, který svým klientům nabízí nezapomenutelné zážitky v podobě safari. „V Česku si všichni myslí, že se nasedne do jeepu a jede se na zvířata. Ale tak to není. Safari totiž vzniklo ze svahilštiny a znamená cestování. Pro mě safari začíná od okamžiku, kdy tady klienti přistanou až do momentu, kdy odletí zpět domů. Já jsem jejich soukromý průvodce, jsem tady pro ně čtyřiadvacet hodin a sedm dní v týdnu. Děláme spolu veškeré aktivity a právě to všechno je tady safari,“ říká.

Jak jste se do Namibie vlastně dostal?

Strejda mého kamaráda v roce 1968 utekl do Jihozápadní Afriky, Namibie v té době totiž ještě neexistovala. Ten kamarád tehdy chodil s modelkou Petrou Němcovou, která se však vydala na kariéru v modelingu. On to riskl, odjel za strejdou a už se tam usadil. Já jsem s ním byl v kontaktu a na měsíc jsem za ním do Namibie přijel. To se psal rok 1999.

A už jste tam zůstal?

Byl jsem tady čtyři dny, když jsme se jeli podívat na západ Slunce na pobřeží Atlantiku. V ten moment jsem mu řekl, že tady chci zůstat. A on se začal smát, protože věděl, že se ho na to zeptám, jen netušil, že to bude tak brzo. Potom jsem se ale musel vrátit domů, protože to chtěla máma. Měl jsem doma práci, auto i holku. Ale všeho jsem nechal a na konci ledna roku 2000 jsem do Namibie odjel natrvalo.

Jaký dojem na vás Namibie udělala?

Jako turista jsem o té zemi věděl jen dvě věci - že tady byly diamanty a křováci, jinak vůbec nic. Ale hned, když jsem tady dorazil, tak jsem poznal, že je v Namibii všechno super. Máme tady krásné počasí, přírodu a člověk má hned lepší náladu. 300 dnů v roce máme sluníčko a modrou oblohu, takže člověk ani nemá mít důvod, proč být negativní. Lidé jsou tady daleko pozitivnější, usměvavější a taky pohodovější. Taky se mi líbí jejich styl života, protože každý tady má na vše čas, nikdo se nestresuje a nikam nespěchá.

O Namibii se říká, že je vyspělou zemí. Můžete to potvrdit?

Celý region okolo Jihoafrické republiky, která je velmocí, je na vysoké úrovni. A Namibie taky. U spousty lidí má Afrika všelijakou reputaci, ale tady je opravdu všechno. V supermarketech si koupím, co potřebuji, a seženu tady to, co bych si koupil v Karviné, Praze, Paříži či Vídni. Nic nám tady nechybí. Pro Namibii ale taky platí, že je tady draho. Říká se o ní, že je Švýcarskem Afriky. Všechno tady funguje tak, jak má, zkrátka jako ve Švýcarsku, jen s tím, že lidé tady jsou usměvavější.

Je v Namibii bezpečno?

Já jsem tady dvacet let a osobně se mi nikdy nestalo, že bych o něco přišel, nebo že by mě někdo okradl. A to stejné platí i pro mé klienty.

A je tato země bezpečná i ze zdravotního hlediska?

Hodně klientů, kteří tady přijedou, se mě ptají na očkování. Já jim doporučím to, co najdou třeba na internetu, ale podle mě tady člověk nepotřebuje nic speciálního. Lidé mají třeba léky proti malárii, ale já nic neberu, je to tady zkrátka bezpečné a nikdy jsem nic nechytil. Lékárničku jsem tady otevřel jen dvakrát – jednou klient potřeboval náplast a podruhé paní měla třísku v ruce, takže jsem hledal pinzetu.

V Namibii děláte průvodce. Jaká je vaše pracovní náplň?

Dělám sám na sebe, jsem tady v Namibii zaregistrovaný. České cestovní kanceláře mě mohou zkontaktovat, nebo mě kontaktují samotní klienti, o které se starám od jejich příletu až do doby jejich návratu domů. Mají tady ode mě úplný servis od ubytování, přes jídlo, pití, benzín až po průvodce. Své cesty plánují většinou na čtrnáct dní, z čehož jim dva dny zabere cesta.

Kdo tvoří vaši klientelu?

Asi z 80 procent se mi ozývají klienti z Česka a Slovenska. Já se jich zeptám, jaké mají požadavky, všechno si spočítám, vysvětlím jim, co je možné a doporučím místa, která by měli navštívit. Pak domluvíme itinerář.

Co všechno jim nabízíte?

Namibie je krásná země, podle mě jedna z nejkrásnějších na světě. Nabízí úžasná panoramata a scenérie se tady pořád mění. Je to nádherné, jako v obrázkové knížce, kde je každá stránka jiná. Hodně času se tráví na prašných cestách, takže lidi nejčastěji vozím v terénním autě 4x4, kde se vyspí, odpočinou si a je jim jedno, jestli za den projedeme 200 nebo 500 kilometrů. Když si tady lidé půjčí menší auto, minibus nebo autobus, tak je to dovolená o ničem. Nedostanou se totiž mimo hlavní cesty a vidí úplně jiná místa, takže jejich dovolená je pak jen poloviční. A to pak nestojí za to. Protože když za takovou dovolenou dají třeba i sto tisíc korun, tak by toho měli zažít co nejvíc.

Jak tedy vypadá váš pracovní rok?

Za měsíc stihnu asi jedno a půl safari, takže asi patnáct za rok. V únoru a březnu nepracuji, protože tady máme léto a je dešťová sezona. V té době tady hodně prší, jsou tady kaluže a někde i záplavy. Od dubna do června jsou mé nejlepší měsíce, kdy je tady skvělé počasí. Hlavní sezona trvá do října, takže pracuji zhruba 200 dní v roce. Ale v prosinci už ne, protože když se mi před třemi lety před Vánocemi narodila dcera Eliška, tak jsem jí slíbil, že v té době už nikde průvodcovat nebudu.

Takže vaše rodina pochází z Namibie?

Ano, má manželka je z Namibie a za chvíli už oslavíme pětileté výročí. Naší Elišce jsou tři roky. Doma mezi sebou mluvíme anglicky, ale manželka ovládá i různé černošské řeči. Malou učíme anglicky, ale já už na ni pomalu mluvím i česky, pouštím jí české pohádky a máme i české knížky, takže snad ji češtinu naučím. Bylo by super, kdyby tomu rozuměla, chápala a aby se dokázala domluvit i s mou rodinou. U nás doma totiž anglicky neumí.

Jak vás vlastně napadlo stát se v Namibii průvodcem?

Začal jsem pracovat v jednom supermarketu, kde jsem vybaloval zboží. Neuměl jsem anglicky, a tak jsem chtěl být co nejvíce mezi lidmi, abych se angličtinu, která je tady úředním jazykem, naučil co nejrychleji. Potom jsem se dostal do cestovního ruchu a v jednom národním parku jsem pracoval jako řidič náklaďáku. A od roku 2002 už dělám průvodce.

Musel jste si k tomu udělat i nějaké speciální zkoušky?

Potřeboval jsem zvláštní řidičské povolení o tom, že přepravuji pasažéry. Jsem totiž komerční profesionální řidič, takže potřebuji zvláštní licenci. Taky jsem si udělal kurz první pomoci a potom jsem pět let chodil do školy. Učil jsem se o zemi, její fauně a flóře, zeměpis či historii, dostal jsem diplom a začal jsem pracovat pro cestovní kancelář. V roce 2011 jsem odešel a pracuji sám na volné noze.

Svým klientům nabízíte komplexní safari. O co mají největší zájem?

Namibie je neskutečně krásná země. Je tady Namibská poušť, která je nejstarší pouští světa, pobřeží Koster, každý chce vidět kaňon Fish River nebo poušť Kalahari. Stejně jako křováky, jak tady žijí svým autentickým životem. A samozřejmě také zvířata – tedy známou velkou pětku, kterou tvoří slon africký, lev, nosorožec dvourohý, buvol africký a levhart skvrnitý.

Povede se vám ji vždy najít? A není to nebezpečné?

Ne vždy ji najdu celou, ale nějakou trojku nebo čtyřku najdu pokaždé. A sem tam i pětku. Nebezpečné to rozhodně není a nikdy se mi nestalo, aby klienty někdo napadl.

Jak vůbec zvířata na lidi reagují?

Jsou místa, kde jsou na lidi zvyklá. Okolo vás jsou stáda slonů, buvolů nebo zeber a vy se jich v podstatě můžete dotknout. Jinde je zase pozorujete z větší vzdálenosti. Každé místo je zkrátka jiné.

A jak turisty vnímají místní skupiny domorodců?

Většina cestovních kanceláří jezdí spíše do skanzenů, které fungují jako muzea a lidské zoo. Když turisté odjedou, tak se místní domorodci oblečou, vezmou si mobil a jdou pryč. Já takové cirkusy pro lidi ale nenavštěvuji a beru je do autentických míst, kde domorodci doopravdy bydlí, žijí a pracují. Kolikrát, když s klienty přijdu k jejich chatrčím, tak se malé děti rozbrečí a utečou, protože se bělochů bojí a schovávají se. Je to zkrátka opravdové. S místními etnickými skupinami už mám nějaké vztahy, ty náčelníky znám a oni ví, co ode mě mohou očekávat.

Děkuji za rozhovor

Autor: Petr Sobol