Jste jedním z odchovanců karvinské házené. Jak na éru v Karviné vzpomínáte?

Čím jsem starší, tím si toho vážím více než předtím. Když jsem přišel do A týmu, tak v Karviné byla výjimečná éra, pan trenér Hargaš měl k dispozici špičkové hráče a Karviná tehdy hrála Ligu mistrů. Dostala se mezi 16 nejlepších týmů a do Karviné jezdili opravdu světoví hráči, se kterými jsme dokázali hrát vyrovnané zápasy. Když si vzpomenu, že jsem v mém věku hrál s takovými spoluhráči jako Saša Radčenko, David Juříček, Martin Galia, bratři Heinzové, Michal Brůna či René Vašek, tak pro mě byla velká čest, že jsem se po jejich boku mohl začlenit do týmu.

Z Karviné jste se dostal do elitního francouzského klubu. Jak těžké bylo zvládnout tento skok?

Upřímně nevím, jestli jsem ten krok úplně někdy zvládl. Bylo to strašně těžké. Přirovnal bych to k tomu, kdyby člověk přeskočil střední školu a šel rovnou na univerzitu. Byl to klub, který vyhrál Ligu mistrů a ve Francii byl suverénně nejlepší. Působily v něm samé hvězdy a aklimatizace nebyla úplně jednoduchá. Ale myslím, že postupem času jsem v Montpellier získal místo a svými výkony přispěl k určitým úspěchům. Byla to velká zkušenost a nejlepší klub, kde jsem kdy hrál.

V Montpellier jste se sešel s nejlepšími házenkáři světa, byli jste blízko titulu v Lize mistrů. Dá se říct, že to bylo angažmá snů?

Určitě ano. Před lety, když jsme u nich hráli s Karvinou Ligu mistrů a já jsem nastupoval s Jakubem Szymanskim, tak nám trenér Hargaš řekl, ať jdeme sbírat zkušenosti. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si jednou v takovém klubu zahraju a budu v takovém městě žít, tak bych mu řekl, že je blázen.

A přesto se to splnilo. Jak na to vzpomínáte?

Nakonec jsem tam strávil tři a půl roku házené, krásného života a nových zkušeností. Byli jsme u moře, zahrál jsem si s hráči jako Karabatič, Gigou, Kavtičnik, Bojinovič či Juříček, měli jsme skvělého trenéra, který je v klubu dodnes a dvakrát tam vyhrál Ligu mistrů. Jediné, co si říkám, tak že to angažmá mohlo přijít trochu později, když už jsem byl psychicky vyzrálejší, nebo teď ke konci kariéry, kdy bych si to dokázal užít víc. Ale i tak je to nezapomenutelný zážitek, který mi dal v kariéře úplně nejvíc.

Z Francie jste zamířil do Prešova, který je zase slovenským velkoklubem. Jaká byla házená na Slovensku?

Prešov byl, je a ještě asi dlouho bude suverénně nejlepší klub na Slovensku. Co se týká ligy, tak tam nemá absolutně žádnou konkurenci. Pravidelně hraje evropské poháry, Ligu mistrů a několik let působí i v SEHA Lize, takže bych řekl, že patří mezi výborné evropské kluby. Ale je to tam těžké, hraje se několik soutěží najednou, hodně se cestuje autobusem a je to fyzicky i psychicky náročné. Já jsem tam vydržel jedinou sezonu, ale jsou tam i kluci, kteří v klubu hrají dlouho, a před nimi musím smeknout. Prešov je však krásné město, navíc podobné naší mentalitě, je to i blízko do Tater a žilo se tam moc hezky.

Několik let jste hrával také za polské Pulawy. Bylo to vydařené angažmá?

Já si myslím, že rozhodně ano. Byl jsem tam čtyři a půl roku a dostal jsem nabídku podepsat ještě nový kontrakt až do konce kariéry. Ale cítil jsem, že už je to dlouhá doba a ještě jsem potřeboval nějakou změnu. Pulawy mají silného sponzora, pravidelně bojují o třetí místo, staví novou halu a pořád tam chodí kvalitní evropští hráči. Stále jim sice hodně chybí na úplnou špičku, kterou jsou Kielce a Plock, přesto se pořád chtějí rozvíjet, a já jsem sám zvědavý, kam až se jim to v budoucnu podaří dotáhnout.

Když necháme stranou Francii, která soutěž z těch, kde jste hrál, byla nejkvalitnější?

Těžko říct, každá měla něco. Polská liga je hodně silná, s Prešovem jsme hráli Ligu mistrů a v Makedonii jsme s Vardarem Skopje zase vyhráli SEHA Ligu.

A kde mají nejlepší fanoušky?

Výborná atmosféra byla v Prešově na Lize mistrů. To platilo i pro Pulawy, kde sice byla menší hala asi pro 800 diváků, pokaždé ale byla plná a fanoušci nás hnali dopředu. Co mě naopak zklamalo, to byla Makedonie. Čekal jsem klasicky balkánskou atmosféru, ale ve Vardaru Skopje na naše zápasy chodilo minimum lidí.

Karvinská házená pamatuje velké úspěchy, ale také slabší léta. Teď se však vrací zpátky na vrchol. Sledujete to?

Když mám čas, tak sleduju. Díval jsem se na finále s Plzní a byly to skvělé zápasy s parádní atmosférou. Vypadá to, že se zase blýská na lepší časy a Karviná se vrací do dob, kdy získávala zlaté medaile a dokázala zaplnit halu. Byl to sport číslo jedna. Sleduju to z povzdálí na sociálních sítích a vypadá to hrozně sympaticky. Přeju jim, ať se to vrátí do těch kolejí, ve kterých to bylo kdysi.

Z Karviné vede cesta i do reprezentace, za kterou jste řadu let hrál. Jak na časy v národním týmu vzpomínáte?

Byl to jeden ze splněných snů. V reprezentaci jsem byl okolo jedenácti let a zanechal jsem tam nějakou stopu. V národním týmu jsem zažil plno krásných momentů, velkých šampionátů, ale také zklamání, které k tomu sportu patří. Je pravda, že z Karviné se kluci do reprezentace dostávali pravidelně, jsou tam i teď a já jim přeju, ať v tom trendu pokračují. Národní tým jim pomohl nakouknout ven do zahraničí, zlepšovat se a dělat hezkou reklamu karvinské házené i v Evropě.

Když srovnáme českou reprezentaci s tou polskou a slovenskou, jak si na tom stojí?

Myslím si, že ta naše je na tom suverénně nejlépe. Jsou tam trenéři, kteří jsou ve funkci dlouho, nastolili systém, který funguje a jádro hráčů se moc nemění. Nedávno se udělal velký úspěch na mistrovství Evropy, kde Češi skončili šestí, teď mají dobře rozehranou kvalifikaci o postup na další evropský šampionát. Naši hrají hezkou a kolektivní házenou s výbornými brankáři.

Nyní jste druhým rokem zpátky ve Francii. Plánujete tam ukončit kariéru, nebo vás to ještě láká domů?

V únoru jsem podepsal novou smlouvu do roku 2021. Původně jsem si myslel, že kariéru ukončím ve Francii, ale člověk nikdy nemá říkat nikdy. Fyzicky se cítím dobře, tak uvidíme, co mi ještě házenkářský život nabídne. Určitě by to bylo hezké, kdybych kariéru mohl zakončit doma v Karviné.

Autor: Petr Sobol, Foto: archiv Jana Sobola