Pane Adame, zítra obdržíte vyznamenání za přispění ke svobodě a demokracii od Jana Laty, rektora Ostravské univerzity. Máte mnoho titulů čestného doktora (honoris causa), včetně těch z amerických univerzit. Obdržel jste kromě toho český řád T. G. Masaryka. Jak tedy přijímáte toto ostravské vyznamenání?

AM: Přijímám to jako velkou čest a velké potěšení, protože se mi pojí s výročím Sametové revoluce, se kterou se cítím být velmi emocionálně svázaný. Účastnilo se jí mnoho mých přátel, především a samozřejmě Václav Havel, ale nejen on. Dokonale si pamatuji všechno, co jí předcházelo, a také - co se dělo v Polsku a na našich schůzích Charty 77 s Výborem na obranu dělníků (KOR) na hranici. A pamatuji si moji návštěvu v Čechách a na Slovensku v létě 1989. Tehdy se zdálo, že se nepodaří vůbec nic, nic se nestane a tento stav bude trvat dlouho. Ale když jsem uviděl Prahu, řekl jsem si, že to nemůže dlouho trvat, že tohle město si nenechá líbit bolševickou diktaturu a pověděl jsem to Havlovi. Tehdy jsme byli jeho hosty na Hrádečku. A Havel odvětil: „Ale Adame, dej pokoj, z toho nic nebude…“A stalo se to, co jsem říkal.

Toto vyznamenání, které mám získat od české univerzity k výročí Sametové revoluce, je pro mě obzvláště důležité, především emocionálně, ale mám také pocit, že toto pouto, které jsme v tamtěch letech vytvořili, jaksi existuje. A možná může být předáno našim dětem…

Jak vy osobně vzpomínáte na Václava Havla?

Velmi dobře. Úžasný spisovatel, silný člověk, autor vynikajících esejí a, řekl bych, člověk svědectví.Jak čtete jeho eseje, jeho „Dopisy Olze“ napsané z vězení, divadelní hry a již známou esej „Moc bezmocných“ - nejúplnější manifest demokratického hnutí v různých zemích - totiž v Rusku, Polsku, na Ukrajině, v Německé demokratické republice, Maďarsku a Jugoslávii. Tento text byl nesmírně důležitý pro všechny, protože manifest, jakoby organizoval to, co bychom si měli myslet o světě a o svém místě v něm.

Přerostla skutečnost vaše očekávání?

Ano i ne.

Ano - protože pravděpodobně nikdo spolu s Havlem neočekával, že před našimi zraky by akce skončila v podstatě mírumilovně - s výjimkou Rumunska - nejen systém komunistické diktatury, ale obecně Sovětský svaz. Nikdo to neočekával! Takže v tomto smyslu přerostlo… Dostali jsme od osudu svobodu na talíři. A co jsme s touto svobodou udělali později? To už  je další téma…

To také přerostlo?

Ne že přerostlo, ale nedorostlo...

V ostravské galerii PLATO měl Adam Michnik v ten samý den otevřené setkání. Vyjádřil se k mnoha otázkám. Mimo jiné hovořil o tom, zda země střední Evropy mohou nyní využít svoji zkušenost a ponaučit se z ní do budoucnosti:

Sarkasticky bych řekl, že existuje určité společenství zkušeností. Pokud bychom začali s Polskem a Maďarskem - pak samozřejmě pozorujeme regresi, útěk od demokracie a právní ho státu. Pokud jde o Českou republiku, musíme mít na paměti jistou změnu. Po Václavu Havlovi se stal prezidentem Václav Klaus a dnes je to Miloš Zeman. To jsou dva různé styly vládnutí a dva různé styly budování národní a státní identity. Pro Klause aktuálně představuje nebezpečí LGBT nebo evropské společenství. Naopak pro Havla představovalo ohrožení ve formě diktatur a netolerance. Takže situace Polska, Maďarska a Čech má něco společného. Co se týká Slovenska, tam je situace lepší. Bývalý prezident Andrej Kiska a nynější prezidentka Zuzana Čaputová prezentují Havlovskou vlnu - jeho způsob myšlení. Ale i na Slovensku jsou silné autoritářské a xenofobní tendence. A ten poslední „flirt“ premiéra Roberta Fica s fašisty, je něčím skutečně znepokojujícím.

Na téma skupiny V4 se vyjádřil:

V roce 1989 Visegrádská skupina představovala jakousi pozitivní odpověď na to, co se dělo na Kavkazu a Balkáně. Dnes můžeme povědět, že ty čtyři státy trochu připomínají nemocniční sál na infekčním oddělení. Samozřejmě, že to není specifikum střední Evropy. Je to vlastnost celého současného světa.

A pokračoval:

V Rusku máme Putina a ty systémy (skupiny V4 - red.) se čím dál víc podobají  Putinovu státnímu modelu (zde poukazuje na další jevy - red.). V USA máme Donalda Trumpa, ve Velké Británii brexit, ve Francii Marine Le Pen, v Itálii Mattea Salviniho a v Turecku máme Erdogana, (…) to všechno poukazuje, že se vrací melodie, která je nám známá z 30. let 20. století. To nebyly pro naše země (Polsko a Čechy - red.) dobrá léta, neboť vyvrcholením toho byl Protektorát Čechy a Morava a kolaborace kněze Tisa. V Polsku vystupovaly fašistické tendence a v Maďarsku situace vyústila do účasti v koalici s Hitlerem.

Poukázal na nerovnováhu ve znalostech české kultury v Polsku a polské kultury v Čechách

Také mám pocit, že v Polsku se ví víc o české kultuře, než v České republice o Polsku. V Polsku bylo nesmírně populární české kino. Sledovali jsme ho v 60. letech, a to byla taková předzvěst Pražského jara. Totéž platí o literatuře z tentýchž let - napříč Polska se objevili Ota Pavel, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký - bylo toho hodně. Dále byly v polských opozičních centrech neslýchaně populární Havlovy eseje. Jeho proslulá „Moc bezmocných“ - musím se pochválit, inspiroval jsem Havla, aby napsal takový text. V Polsku jsme ho vydali jako první, samozřejmě ilegálně. Na druhou stranu se mi zdá, že v české kultuře je povědomí o Polsku o dost slabší. A zároveň jsem Polák, takže mám stále na paměti, že právě polská vojska, jako agresoři, dvakrát vkročila na území Československa, a to v roce 1938 a 1968. Proto jsem skromný při formulaci jakýchkoliv námitek - uzavřel obsah.

Během odpovědí na kladené otázky uvažoval nad rozdíly v disidentských textech, a také nad pohledy uplynulých událostí očima polských a českých opozičníků. Pověděl mimo jiné, že:

Samozřejmě, že v polské disidentské publicistice bylo více politiky. Myslím, že česká reflexe vznikla z normalizace po sovětské okupaci. Ta normalizace se dělala po sovětsku, tzn. že profesoři filozofie byli kotelníky. To v Polsku nikdy nebylo. V takové situaci se intelektuál, který může být nanejvýš portýrem nebo číšníkem, ptá: Jaký smysl má můj způsob života.

Místo toho základy demokratického hnutí v Polsku tvořily exploze společné revolty. Nejprve v prosinci 1970, potom v červnu 1976 a nakonec v srpnu roku 1980.Takže zde bylo mnohem větší pole pro přemýšlení o skutečné politice, protože skutečná politika začíná, když úřady musejí skutečnou opozici vzít v úvahu. Mezi názory těchto dvou českých a polských disidentů se lišilo také to, že polská opozice se neuměla tak nemilosrdně vypořádat s vlastním demokratickým mýtem. O Pražském jaru jsem často mluvil s Petrem Pithartem. Co nás odlišovalo, bylo to, že byl absolutně kritický vůči Alexandru Dubčekovi. Já jsem choval k Dubčekovi mnoho sympatií. Viděl jsem ho jako člověka, který byl komunistický aparátník, a který se později chtěl změnit v lepšího člověka. Stejné sympatie jsem choval k Michajlu Gorbačovi. Ale Pithart ho kritizoval až do morku kosti. Mám dojem, že tato Pithartova tvrdost vycházela ze skutečnosti, že se sám vypořádával se svými iluzemi z období Pražského jara.

Adam Michnik odvolávající se k historii, poznamenal, že i komunizmus byl kdysi sexy.

Celá historie komunistického hnutí je nesmazatelnou součástí evropských dějin. Je to příběh lidí.V Polsku byla komunistická strana slabá. V Čechách silná.Byla to reálná síla. Karel Čapek musel ve třicátých letech napsat celou esej, aby vysvětlil, proč není komunista.Tehdy byl komunizmus sexy, atraktivní a autentický. Vždyť chuť pudinku se pozná až když se jí...tamta generace chuť komunizmu také poznávala den po dni a měnila názory v různém tempu.

Zmínil se také o převratu a jeho charakteru v roce 1989 v Polsku i Československu. Na úvod pověděl, že:

V Polsku proběhla revoluce v roce 1980.  A všechno, co se poté dělo, bylo jen jejím důsledkem. Nejsem schopen odpovědět na otázku, co by bylo, kdyby se tehdy, po vyhlášení výjimečného stavu, spravila hospodářská situace. Faktem zůstává, že ani polští sekretáři, ani generálové neměli chléb a hry. Navíc dvě malé stávky v roce 1988 stačily, aby generálové a tajemníci viděli spektrum takové stávkové vlny jako v roce 1980. A věděli, že tentokrát neskončí vyjednáváním, nýbrž šibenicemi. Oni se toho báli. Obzvlášť potom, co z Moskvy obdrželi signál, že tentokrát nemají počítat s „bratrskou pomocí“. Takže to byla vlastně jednání, ale určitě ne revoluce. Nicméně výsledky těchto jednání byly revoluční! To proto, že se komunisti poprvé v prohraných volbách vzdali vlády. Nikdy nic takového neudělali. V roce 1945 dokonce ústy Władysława Gomułki prohlásili, že: „vlády, které se jednou zmocnili, se nikdy víc nevzdají.“ A vzdali. V tom smyslu byly výsledky revoluční a započaly dominový efekt v celé střední a východní Evropě. Kromě toho to mělo i univerzální význam - zhroutil se celý komunistický projekt.

A zdůraznil, že

To, co dnes sledujeme v Maďarsku nebo v Polsku, to není komunismus. To je autoritářský systém, který využívá mentalitu fromulovanou v komunistickém režimu.

(mro)