„Byl to protijed na rozšiřující se přízemnost mediálního prostředí,“ vzpomíná Pánek.

 Druhým problémem, na který se rozhodli reagovat, byl podle nich nerozvážný pohled na dějiny Československa bývalé vlády premiéra Václava Klause a celkového odmítnutí minulé éry na úkor budoucí perspektivy.

 Objasnění otázek dob minulých, například: zda někdo podepsal či nepodepsal spolupráci s bezpečnostními orgány za totalitního režimu, byly omezeny pouze na akt podpisu bez toho, aniž by se kdo zajímal o důvod takového rozhodnutí a zároveň tím dostal člověk cejch kolaboranta. Hodnotilo se rychle a bez rozlišování. O totalitním systému se uvažovalo jako o „stroji na přeměnu lidí“. Nebyly uvedeny žádné podrobnosti o tom, jak se tady žilo, a proč se lidé chovali, tak jak se chovali.“ Vysvětluje motivy vzniku PANTU, Petr Pánek.

 A nakonec třetí důvod, kterým je silně zanedbaná výuka dějin dvacátého  století v českých školách. V převážné většině škol učební látka končí u druhé světové války. Kromě toho se donedávna vyskytovala látka v učebnicích silně tendenčně zaměřená, ba co víc, z dnešního úhlu pohledu až ortodoxně a s pominutím příčin a následků. Všechno se zaměřovalo na vítězství hrdinného lidu Sovětského svazu nad nacistickými okupanty. Dále už učebnice, dokonce ani po sametové revoluci, nepokračovaly.

Takže jste v opozici k propagovaným zjednodušením vybudovali vlastní podnik. Protože PANT je soukromá instituce. Jakým způsobem se dostáváte k nekomerční a nezjednodušené podstatě?

 „Cesta k nim může vést přes negace a uvažování nad možnými následky. My jsme vsadili na racionální zdroj – na historiky s různými názory, sociology, umělce a na dokumentaci. U nás neexistují apriorní tvrzení. Každé tvrzení vždy nejprve čeká na zpracování,“ zdůrazňuje Pánek a dodává: „tady vlastně spočívá podstata našeho názvu PANT, bez kterého nelze dveře ani otevřít, ani zavřít. My lidem nenašeptáváme, co si mají nebo nemají myslet nebo co by bylo dobré si myslet. Dopravujeme jim informace z důvěryhodného zdroje a otevíráme jim dveře k individuálnímu úsudku.  Podněcujeme je ke kritickému myšlení. Působíme tak na lidi v oblasti vzdělávání, zejména v dějinách dvacátého století a v oblasti sociálních věd.“

Spolupracujete s pedagogickou platformou Moderní dějiny...

 Ano, zapojujeme také učitele, aby učební látka nebyla pouze faktograficko-chronologická, opírající se na paměťovém osvojení kdo a kde, ale aby obsahovala princip příčiny a následku. A aby se mohli studenti s pedagogem uchýlit k diskusi na dané téma, protože doma se mohou obeznámit s daty, ale málokterý rodič je schopen diskutovat na takové úrovni jako učitel. To dokáže pouze škola.

 Takže jste proti faktografickému učení...

 Přesně tak. Zastávám se kontextu a principu příčiny a následku. Jsem velkým stoupencem vědy, která je lapidární. Jestli se zabýváme nějakým tématem, stojíme před otázkou, zda začít od dnešního dne a vycházet z našeho porozumění a našich událostí nebo se prokousávat minulostí, například až do středověku. Myslím, že takto holisticky podané vědomosti jsou pro mladé zajímavější a lákavější. Čeští studenti vnímají historii jako něco vzdáleného, za čím se už uzavřely dveře. Takže mladá generace nedělá závěry nad událostmi minulých dob. Snadno zapomíná. A přitom nás minulost ovlivňuje dodnes. Ve všem.

Historii máme podvědomě v genech...

 Pro mě je to nesmírně důležité. Podívejme se na Finy. Ruší předměty a soustředí se na interdisciplinární přístup...

A k tomu směřujete?

 Ano, chceme být průkopníky inovační metody získávání znalostí. Ale nezabýváme se pouze vzděláváním. Tady v PANTu vycházíme i mezi lidi.

Takže diskuse, rozhovory, filmové projekce, výstavy a sportovní akce, aby bylo získávání znalostí co nejmíň „ex katedra“...

 Snažíme se „kultivovat“ společnost. Aby lidé každodenně hledali a nacházeli hodnoty. Zde můžeme hovořit o kultuře, edukaci či o sportu. Naposledy jsme zorganizovali Běh pro Paměť národa...

Kultura těla a duše...?

 Přesně. Všechno je propojeno se vším. Oslovuje mě hodně mladých s prosbou o pomoc při přípravách na nějaké akce. Sedí na místě a přemýšlí. Ale jen pouhé myšlení nestačí.

A jak vypadá spolupráce s dalšími ostravskými institucemi?

 Jsme otevření všem, ale ne všichni jsou na stejné vlně. Co se týká polské kultury, intenzivně pracujeme na organizaci Polských dnů. V minulém roce jsme koordinovali programy pro více než třicet institucí.

 Polská tématika je našemu programu blízká. Spolupracovali jsme s Ostravskou univerzitou na téma Zaolší, sedmidenní válka Československa s Polskem, a to na základě materiálů jednoho i druhého státu s vynecháním tzv. historické politiky obou zemí. Jednoduše by se dalo říct – fakta bijící do očí. Během diskuse byly veřejnosti představeny nejen dokumenty, ale také fotografie. O válce, která proběhla v roce 1919 hovořili historici z Polska a z Československé obce legionářské. Takové setkání „ohně a vody“ umožnilo vyeliminovat léty navrstvené politické manipulace, které měly přinášet výhody buď pro jednu, nebo druhou stranu.

PANT na toto téma dále nutí k zamyšlení. V roce 2008 jste byl iniciátorem monodramatu na základě publikace polského sdružení Karta a Domu setkání s historií (Dom Spotkań z Historią) pod názvem Zaolší (Zaolzie)...

Ano, k tomuto projektu se připojila česká i polská scéna Těšínského divadlo v Českém Těšíně. Bude to mezinárodní projekt s účastí francouzských historiků a bude dvojjazyčný.

 A co se týká vzpomínané konference, myslím, že je hmatatelným důkazem pro to, aby téma bylo vypuštěno z akademických stěn mezi lidi. Pro historiky přestalo být kontroverzním tématem, ale na česko-polském pohraničí stále přežívá. Tomu nerozumím, tím spíše, že takové napětí nevládne ani v tématech mezi Českou republikou a Německem nebo mezi Poláky a Němci. Přitom Němci s Poláky nebo Češi s Němci si udělali tisíckrát horší věci než v roce 1919 Poláci s Čechy.

 Druhá věc je ta, že to jsou události, které proběhly před sto lety! Žádný z jejich účastníků už prakticky nežije. Nikdo z nás s těmi událostmi nemá nic společného, nikdo nenese žádnou odpovědnost, a tím ani pocit viny.

 Ale ty „historické geny“ zatěžují česko-polské vztahy.  A to mi vadí.  Těch témat je více. Můžu uvést příklad českého tabu, kterým byl tábor pro německojazyčné obyvatele Ostravy ihned po druhé světové válce. Společně se studenty a pracovníky Archivu města Ostravy jsme během semináře, který jsme organizovali, porovnávali fakta a plán města. Takových táborů „rychlé odvety“ bylo v Ostravě kolem třiceti. Byli v nich kolaboranti, ale i lidé, kteří byli nevinní a jedinou jejich vinou byl „špatný“ mateřský jazyk nebo německé příjmení. A úplnou ironií osudu bylo, že obyvateli nechvalně známé vily „Hanke“ v centru, byli Češi, které také uvěznili.

 To jsou kontroverzní témata a diskuse o nich jsou vždy doprovázeny mírou viny a pocitu odplaty. Domnívám se, že po těch letech k nim náleží přistupovat jako k historickým faktům.

A přiznat, že dějiny nejsou černobílé...

 Přesně tak. Přiznat, že tam byla příčina a následek, ale to nás musí přestat tížit. Jsou to naše společné dějiny. Přijměme je a uzavřme.

 Důležité pro nás je, abychom věděli, co a kde bylo, abychom vyvozovali závěry také o tom, že každý z nás dokáže činit zlo. Bez ohledu na to, jakým jazykem mluví nebo do jaké rodiny přichází na svět. Je důležité chovat se slušně k sobě navzájem, snažit se najít si k sobě cestu a spolupracovat.

Autor: M.Radłowska-Obrusnik, redaktor Českého rozhlasu Ostrava, redaktor portálu i-Regionu.eu