Ředitel Zoo Ostrava Jiří Novák: V budoucnu se můžeme přiblížit jednomu milionu návštěvníků za rok

Je tomu už téměř rok, co tento svět opustil tehdejší ředitel Zoo Ostrava Petr Čolas. Na jeho místo poté usedl stávající zástupce Jiří Novák, jenž pokračuje v úspěšné cestě, kterou nastolil jeho předchůdce.

Jiří Novák se stal ředitelem Zoo Ostrava na začátku dubna letošního roku. Před lety, kdy v zoo začínal jako ošetřovatel, by ho ale něco takového nenapadlo. „Byl jsem šťastný jako bleška, že se mi splnil sen a mohl jsem nastoupit do zoo jako pomocná síla v rámci civilní služby. Po čase jsem získal pozici chovatele zvířat. Byl jsem mladý a o ředitelování jsem neměl nejmenší představu,“ svěřil se v rozhovoru pro portál i-region.eu.

Byl váš nástup do funkce o to těžší, v jaké době jste na toto místo usedl? A hlavně, za jakých okolností a po jaké osobnosti přebíráte péči o zoo?

Když sleduji vývoj v jiných zoo (Zoo Ústí nad Labem, Zoo Bratislava), kde došlo čerstvě ke změně na pozici ředitele, musím přiznat, že můj nástup do funkce ředitele byl naopak snazší. Jednak proto, že zoo důvěrně znám pětadvacet let, ale také proto, že můj předchůdce Petr Čolas po sobě zanechal zoo v rozkvětu, fungující tým spolupracovníků a dobré jméno, které je s naší zoo spojeno. Nemusel jsem řešit zásadní obměnu týmu, nemusel jsem příliš měnit či nastavovat vnitřní strukturu. K některým změnám samozřejmě došlo, ale nedá se to srovnat se zmíněnými zahradami, které stojí před zásadní restrukturalizací.

Jak vnímáte éru působení svého předchůdce Petra Čolase? Zahradu neuvěřitelně posunul. Bude těžké na něj navázat?

Petr zůstane pro mnohé z nás velkým vzorem. V roce 2004, kdy zahradu přebíral, zde převažovala stará chovatelská zařízení tvořená betonem a železnými konstrukcemi či mřížemi, která se nedala v reálném čase nahradit vyhovujícími a moderními chovatelskými zařízeními. To s sebou neslo odliv některých velkých druhů savců. Na konci jeho éry bych vývoj zoo retrospektivně přirovnal k životnímu cyklu motýla – od nenápadné larvy k létajícímu drahokamu. Bylo mi ctí s Petrem pracovat a spolupodílet se na budování naší zoo a bude mi závazkem i výzvou na Petrovu práci navázat.

Poté, co bylo jasné, že ostravská zoo bude hledat nového ředitele, měl jste hned jasno, že se o tuto funkci budete ucházet, nebo jste o tom dlouze přemýšlel?

Neměl jsem jasno. Víte, Petr odešel velmi náhle a nikoho na to nepřipravil. Ani nemohl. Vše se odehrálo tak rychle… Člověk si musel nejprve srovnat myšlenky a priority, a to chtělo trochu času. Mému synovi bylo pět let a představa, že budu doma ještě méně, mě zrovna nenaplňovala pocitem zodpovědného otce. Na druhou stranu jsem měl v zoo další spoustu dětí – třeba všechny ty malé velké věci – od zrealizovaných menších nápadů přes dotažené expozice zvířat až po promyšlenou druhovou skladbu. Představa, že přijde manažer odkudsi zdaleka a řekne „všechno špatně, měníme kurz…“. To byl asi ten největší motiv.

Vraťme se k vašim počátkům v zoo. Co vás tady vlastně přivedlo? A jaké to tehdy byly roky?

Nerad bych, aby to znělo jako klišé, ale v tom, že budu pracovat v zoo, jsem měl jasno od dětství. Jen ta cestička byla trošku klikatá. Například jsem studoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické, kde ani nebyla maturita z biologie. Jak se ukázalo, vše se časem k něčemu hodilo a znalosti i z této oblasti jsem později při práci zúročil. Po skončení civilní služby jsem začal pracovat jako chovatel zvířat a měl jsem na starosti skutečně velká impozantní zvířata. Pracoval jsem u nosorožců, hrochů, zeber či žiraf. Bylo to poměrně bezstarostné období, i když jsem si to tehdy neuvědomoval – ráno do práce, která sice byla a je z podstaty věci nesmírně tvůrčí a zajímavá, ale měla více méně daný konec pracovní doby. A po práci jsme hrávali s kolegy chovateli volejbal, účastnili se zooher v rámci českých zoo, měli koníčky a podobně. V té době bylo normální, že chovatel měl ještě i jinou práci. Já jsem si založil malou firmu na budování akvárií. Několik jsem jich skutečně zájemcům na klíč sestavil a možná tady i pomohl rozběhnout byznys, který je dnes poměrně běžný. Jak mě pohlcovala práce u zvířat, firma postupně skomírala. A chodit budovat lidem akvária třeba po osmé hodině večerní nebylo příjemné ani pro klienty, ani pro mě. Ale i z této éry jsem později v práci čerpal.

Postupně jste se stal zástupcem ředitele. Jak jste se vypořádal s přestupem z péče o zvířata k větší byrokracii? Měl jste ještě jako zástupce vůbec čas vejít do zázemí pavilonu a věnovat se zvířatům?

Ten přechod nebyl tak násilný. Řadu let jsem pracoval jako provozní zoolog. Měl jsem na starosti ptáky, šelmy a začal jsem budovat akvaristiku a teraristiku. Konec pracovní doby přestal mít jasné hranice a práce, ač velmi náročná, byla ve skutečnosti hrou. Už Petr rád říkával po náročném dni, i když měl starosti a splín, že stejně pořád máme krásnou práci! Zvláště chovatelé zvířat a zoologové mají krásnou práci – vlastně si stále hrajeme. Ano, jsou tu těžká kolečka s hnojem, je tady neustálý fofr a shon. Potíme se. Ale kolik lidí může říct, že jej práce baví a naplňuje? Pracujeme v přírodním prostředí obklopeni zvířaty. Díky odbornému přístupu, zkušenostem a vytvářením správných chovatelských podmínek odchováváme druhy, o kterých se nám dříve ani nesnilo. To je pozitivní, nabíjející. Další etapou byla práce vedoucího zoologického oddělení a až následně se k tomu přidala pozice zástupce ředitele. To je na tom vlastně i trochu zákeřné, že s profesním růstem – s tím, jak ubývá času na zvířata a přibývá oné byrokracie, si postupnou ztrátu každodenní blízkosti se zvířaty ani neuvědomujeme. Je to asi dané tím, že si i v těchto pozicích dále hrajeme. Tvoříme projekty budoucích prostor pro zvířata, navrhujeme nové pavilony, výběhy, voliéry, studujeme potřeby zvířat, jejich biologii a chování, seznamujeme se s novými a novými druhy, které jsme dříve znali jen z odborné literatury, sdílíme chovatelské úspěchy i neúspěchy s kolegy z dalších českých a slovenských, ale i zahraničních světových zoologických institucí. No není to nádhera? Dnes můžeme cestovat do jiných zoo, můžeme cestovat do domoviny známých i méně známých zvířat, inspirovat se. To vše je velká zábava, až potom práce.

Nyní vás však čeká ještě více byrokracie, papírování či lobování. Nebudete mít občas chuť se ztratit v zázemí pavilonu a vrátit se zpět ke zvířatům, alespoň myšlenkami?

Mezi papíry a jednáními je potřeba návratu ke zvířatům zřejmá už nyní. Uvidíme, jak silné bude „volání divočiny“. Mám v zahradě řadu oblíbených míst, ale stejně nakonec tato místa raději sdílím s kolegy a přáteli, než abych vyhledával samotu. I ředitelská práce je o zvířatech a věřím, že mě neopustí ani ta zmíněná hravost.

Zoo Ostrava ušla za poslední roky pořádný kus cesty. Chcete se vydat stejným směrem, jako váš předchůdce, nebo máte jiné plány? Jaká tedy bude zahrada za vašeho působení?

Pro naši zoo je nejdůležitější kontinuita vývoje. Dá se říct, že se ode mě ani nedá očekávat nic jiného, protože jsem byl součástí zoo celý můj profesní život. Přesto je pochopitelné, že různí lidé mají vždy alespoň v detailech trochu odlišné vnímání světa. Základní směřování však zůstává stejné – důraz na ochranu přírody, důraz na chov ohrožených druhů, snaha o co největší zpřírodnění areálu, snaha o co největší komfort pro zvířata.

Zoo Ostrava se oproti minulým létům změnila k nepoznání a stala se jednou z nejvyhledávanějších turistických oblastí v kraji. Budete chtít tuto laťku posunout ještě dál?

Vždy je prostor pro posouvání se. Ale zároveň si uvědomme, že nic neroste do nebes a na rozdíl od mnoha vědců jsem já, astrofyzik amatér, přesvědčen, že i vesmír je konečný. On totiž konečný je. Viděl jsem lidmi přeplněné světové mega zoo s velkým věhlasem. Nechtěl bych se dostat do stádia každodenní nebo každotýdenní přeplněnosti, kdy návštěvníci už nebudou mít prostor pro relax a vzdělávání, kdy zvířata už nebudou mít klid pro důstojný život. Naše rekordní návštěvnost v roce 2019 dosáhla úrovně přes 580 000 návštěvníků. Pak přišla pandemie a lockdowny. Ale jsem vizionář. Jelikož jsme geograficky na trojmezí česko-slovensko-polském, tvoří velké procento návštěvníků lidé z blízkého příhraničí. Odhadem je to více než 40 procent. Rád bych však do naší zoo dostal více návštěvníků z Česka, myslím, že tady je velká rezerva. Často se setkávám s lidmi, dokonce s Ostraváky, kteří na otázku „kdy jste byli naposledy v Zoo Ostrava“ odpověděli: „to už je dávno, to když byly děti malé!“ Při dalším rozvoji infrastruktury, kdy bychom návštěvníkům nabídli podstatně více možností parkování, další restaurační zařízení, druhý vstup do zoo, další zpřístupnění nyní nepřístupných částí zoo a podobně, se můžeme v budoucnu přiblížit jednomu milionu návštěvníků za rok.  To už je ale, myslím si, naprostý strop. Tady se dotýkáme konce vesmíru.

Jaký je ještě nevyužitý potenciál ostravské zoo?

Rozkládáme se na 100 hektarech. Odhaduji, že čtvrtina je stále nepřístupná pro návštěvníky. Zoologická zahrada je dnes i botanický park. Ale botanickým parkem nejsme ani zdaleka tak dlouho, jako zoologickou zahradou. Na tom musíme dál průběžně pracovat. Jsme na vysoké zahradnické úrovni, dovolím si tvrdit, že tady máme mimořádné zahradní architekty. Máme nádherná zákoutí i expozice, kde hrají rostliny prim. Ale rezervy vidím jednak v odborné botanické práci a dále v propojení botanické a zoologické části. Další potenciál je v práci pro veřejnost. Nově jsme zavedli v rámci Oddělení pro kontakt s veřejností sekci pod názvem Návštěvnický servis. A vyčlenili prvního velmi schopného a komunikativního člověka, který rozšířil tým. Tady je obrovský potenciál, od kontaktu s návštěvníky po péči o jejich pohodu, aby si návštěvu zoo skutečně užili a odnesli si nezapomenutelné zážitky. Dále vidím potenciál v našich lidech. Znovu a znovu se potvrzuje, že mnoho našich zaměstnanců má potenciál růstu, i když pořádáme výběrová řízení, čas od času se na ně přihlásí lidé, kteří vyrostli v zahradě. A bývají úspěšní. Vidím však spousty dalších potenciálních možností rozvoje.

Velkou oblibu zahrady z širokého okolí lze pocítit již během příjezdu při parkování. Jak to vypadá s výstavbou parkovacího domu?

To je velký otazník. Projekt je hotov a stavbu jsme očekávali ještě v letošním nebo nejpozději v příštím roce. Nemusím dlouze zmiňovat, že nová parkovací místa jsou nutností pro další rozvoj, nutností pro komfort návštěvníků. První dojem je nejdůležitější. Pokud rodina dorazí do zoo a první věc, kterou řeší, je, že nemá kam zaparkovat, přijde tato rodina příště zas? Je pravdou, že kvůli aktuálním opatřením nám schází mnoho polských návštěvníků, ale i tak jsou parkoviště na hraně kapacity. A co až se natěšení obdivovatelé naší zoo z Polska vrátí? V tuto chvíli nemáme jasno, kdy a zda se tato investice spustí. Věřím však, že v rámci priorit města dostane parkovací dům zelenou.

Koronavirus utlumil celý svět a zhatil i spoustu očekávaných investic. Jaké škody napáchal v Zoo Ostrava? Museli jste toho hodně odložit, případně zcela nějaké plány zrušit?

Tady bych naopak vyzdvihl roli našeho zřizovatele statutárního města Ostrava. Šetřili jsme, kde se dalo. Mnoho výdajů je však mandatorních, zvířata musíme nakrmit, i když je zavřeno. Musíme jim svítit, topit. Platíme za vodu a elektřinu. Personál nemůže mít remote work. Nemůžeme zavřít zoo, jako divadla nebo mnohé firmy, vzít dotaci a říct, přijdeme po pandemii. Tím vůbec nechci vážné problémy jiných našich občanů nijak zlehčovat. Ale my nemůžeme ani zkrachovat. Chováme vzácné a ohrožené druhy zvířat. Celá řada druhů je doslova existenčně závislých na lidské péči, mnohé už v přírodě vyhynuly nebo nad tou propastí stojí. To je obrovská zodpovědnost. Troufám si říct, že skalní zaměstnanci by chodili do práce, i kdyby na platy nebylo. Dále máme zodpovědnost za majetek v hodnotě více než 1,2 miliardy korun. Tady se ušetřit dalo, pozdrželi jsme například opravy. Ale stejně na ně muselo dojít později, jinak by nám majetek zchátral. Město nám dokrylo ztrátu přes 16 mil. korun. Moc za to děkuji, kdykoliv mám příležitost.

Některé zahrady hovořily o tom, že v případě největší nouze budou muset poslat svá zvířata jinam, případně je dokonce utratit. Byla situace opravdu tak vážná? A hrozilo něco podobného i vám?

Jsem si jist, že na utrácení z těchto důvodů by nedošlo, alespoň ne v zahradách sdružených v UCSZOO. Ono to bylo dáno tím, že některé spřátelené zahrady mají tradičně vysoké procento soběstačnosti. Je důležité si toto uvědomit. Jsou zoologické zahrady, které z nejrůznějších důvodů usilují o soběstačnost kolem 70 procent, zatímco ostatní zoo mívají kolem 50 procent. Vše má svoje výhody i nevýhody, vše má svoje hranice, vše je podřízeno daným aktuálním podmínkám. A v daných podmínkách, které nikdo neplánoval, nikdo nepředpovídal, které se zjevily z ničeho nic a vůbec poprvé, se ukázalo, že tyhle ekonomicky úspěšné zoologické instituce jsou v podobných nenadálých údobích zranitelnější. Snad se to již nebude opakovat. Kdyby špatné období pokračovalo, rozdíl mezi nástupem existenčních problémů byl oněch 20 procent. V praxi to znamená, že tyto zoo řešily existenční problém o dva měsíce dříve, než by je řešily ostatní zoo. Na tomto místě je však potřeba vyzdvihnout úlohu občanské společnosti. Lidem nebyl osud zahrad lhostejný, nebyl jim lhostejný osud vzácných zvířat a práce odborných chovatelů. Často měli sami nouzi nebo zažívali vážná omezení či příkoří. Přesto dobrovolně darovali něco ze svého pro zachování něčeho jiného, pro zachování toho, co je skutečně důležité. Společně jsme zachovali život v záložních populacích v lidské péči, zachovali jsme naději pro obnovu zničené přírody někdy v budoucnu. Je naprosto vedlejší, zda lidé darovali více peněz té či oné renomované zoologické instituci. Všechny to potřebovaly. A všem dárcům patří obrovský dík!

Současná doba je na plánování čehokoliv složitá. Nicméně, můžete prozradit, na jaké novinky by se návštěvníci zoo mohli v této, případně i v dalších sezonách, těšit? Na čem se pracuje?

V této sezoně jsme představili nové druhy zvířat, například legendární a charizmatické brazilské kuny tayry nebo vysokohorské lidské pomocníky a souputníky jaky domácí. Dokončujeme velkou stavbu – vlastně takové dvě stavby v jednom – ve spolupráci s dvěma projekčními kancelářemi a za zásadní podpory našeho zřizovatele dokončujeme dvě velká chovatelsko-expoziční zařízení pro vzácné a ohrožené primáty – gibony bělolící a makaky lví. Samozřejmě představíme i další zajímavé druhy z domoviny obou primátů, například krokodýlovce čínské. Více ale prozradíme až po otevření obou staveb.

Ostravská zoo pracuje také na řadě záchranných projektů. Které jsou v současné době těmi nejzajímavějšími, případně, na čem se chystáte pracovat?

Celkem jsme finančně podpořili 17 projektů, díky tomu, že nás lidé navštěvují. Takže vlastně návštěvníci Zoo Ostrava společně s námi zachraňují zvířecí druhy! Program spuštěný s podporou našeho zřizovatele statutárního města Ostrava počítá s tím, že z každého vstupu návštěvníka zoo putují dvě koruny na vybrané záchranné projekty ve světě. Při návštěvnosti 500 000 lidí to je jeden milion korun. Díky tomuto mechanismu se renomované světové zoologické zahrady staly významnými hráči v ochraně přírody in situ, tedy v místě původního výskytu daných druhů, podobně jako třeba národní parky. Do té doby jsme byli „jen“ nejvýznamnějšími ochranářskými institucemi ex situ, čili v lidské péči a těmi nadále zůstáváme. Obojí je nesmírně důležité. Spolupracujeme s mnohými vládními i nevládními organizacemi na celém světě. Nejnověji podporujeme argentinskou Nadaci Temaikèn při jejich záchraně kardinálovce zeleného, kterého několik let úspěšně chováme. Jde o ohrožený druh malého pěvce, který při globální dominanci člověka doplácí na svůj mimořádně krásný ptačí zpěv. Zároveň je to pro Zoo Ostrava rozšíření oblastí ochranářského vlivu, jde o první podporované zvíře v Jižní Americe.

Můžete nám prozradit, jestli máte nějaký vysněný zvířecí druh, který byste rád coby ředitel dostal do ostravské zoo? 

Těch je spousta napříč zoologickým systémem. Ale byl bych nerad, aby převážil jen můj chtíč. Jsem týmový hráč a respektuji v rámci reálných možností, dosažené identity a nutné integrity také tužby a přání mých blízkých spolupracovníků, zvláště jsou-li podepřeny nějakým důležitým zoologickým, vědeckým nebo ochranářským aspektem. Přesto prozradím alespoň některé – rád bych představil v reálném čase v Zoo Ostrava kasuáry, psy hyenové, hyeny skvrnité či početné zástupce obojživelníků, kteří patří mezi nejohroženější skupiny obratlovců na zemi. Velkým snem je Archa Noemova, tedy nový pavilon pro kriticky ohrožené, a přitom bohužel opomíjené, neznámé či dokonce mýty opředené druhy zvířat. Řadu z nich chováme v našich chovatelských zázemích a budeme i nadále patrony jejich budoucí existence.

autor: Petr Sobol