Prozraďte, jak dlouho jste celou cestu plánovali?

Detaily mise jsme začali ladit v průběhu letních měsíců, takže už přibližně půl roku předem. Zahrnovalo to mimo jiné získání souhlasu s výkonem praxe na území Beninu od jejich národní lékařské komory i od beninského ministerstva zdravotnictví. Odborně s tím, vzhledem ke složení našeho týmu ze zkušených lékařů, lídrů ve svém oboru, nebyl problém, ale předem bylo nutné zaslat diplomy, životopisy a další dokumenty k překladu do francouzštiny a následně komunikovat s místními úřady.

Určitě jste se na ni poctivě připravovali, ale přesto, bylo něco, co vás překvapilo?

Operační program byl plánovaný na dva intenzivní týdny. Kolegové z Beninu měsíce předem vybírali vhodné pacienty, kteří byli indikovaní k operačním výkonům. A i když odvedli skvělou práci, někdy byl kolega chirurg po otevření pacienta překvapený, kolik různých problémů k řešení tam našel. Najednou operace mohla místo plánované jedné hodiny trvat několikanásobně delší dobu. Tím se někdy celý operační program posunul do večerních hodin a při tak fyzicky a psychicky náročné práci s velkou zodpovědností to není nic jednoduchého. Navíc v náročných místních podmínkách.  

Proč jste si vybrali právě Benin?

Může za to výborná spolupráce s neziskovou organizací Benin Santé a se Společnosti přátel Benin Sante, ale ze všeho nejvíc o důvodech vypovídají zdravotní statistiky Beninu. Kojenecká i mateřská úmrtnost jsou dvacetinásobně vyšší než v České republice. Dostupnost kvalitní zdravotní péče daná počtem lékařů na 1000 obyvatel je naopak v České republice šedesátkrát vyšší. I proto je průměrná očekávaná délka života v této zemi jen těsně nad 60 let. Věříme, že naše dlouhodobá snaha přinese viditelné výsledky, tak jak se nám to v minulých dekádách podařilo v jiných zemích afrického kontinentu.

Zmínil jste další africké země. Kam všude už jste na obdobné mise vyrazil?

Počet misí, které jsem za dobu své lékařské praxe absolvoval, se celkově blíží k číslu 20. V Africe jsem jako humanitární lékař působil nejvíc v Malawi, Zambii a Tanzanii, tedy spíš na její východní straně. Další člen naší skupiny, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařské fakulty Ostravské univerzity docent Ondřej Šimetka, předtím působil v Libérii a oba jsme absolvovali řadu misí v chudých zemích Asie. Pro šéfa chirurgů Fakultní nemocnice Ostrava docenta Lubomíra Martínka to však byla premiéra, jako účastníka mise i premiéra na africkém kontinentu vůbec. Ale zvládl to skutečně skvěle.

Byl Benin v něčem jiný, než ostatní africké země, které jste poznal?

Klinika, ve které jsme pracovali, byla na slušné úrovni. Nakonec, beninsko-český lékař Vincent Zoundjiekpon, který byl rovněž součástí našeho týmu a naši spolupráci vlastně inicioval, do ní investoval velké množství své energie a času. V Beninu jsme potkali řadu významných osobností a někteří z nich studovali v Československu. Překvapilo mě, že většina z nich i po několika dekádách mluví plynule česky, a to i díky tomu, že přes internet poslouchají česká rádia. K Česku mají stále velmi kladný vztah. Strávili tady roky života, které mají všichni vysokoškoláci tendenci považovat za jedny nejkrásnějších v životě.

Jak lepších výsledků v Beninu chcete dosáhnout? A je vůbec v takové zemi něco takového možné?

Rádi bychom tam rozvíjeli další obory medicíny, například neonatologii, oční operativu častých šedých zákalů, plánujeme mobilní kliniku, která bude jezdit do terénu, včetně odlehlejších venkovských oblastí. Důraz budeme klást také na preventivní medicínu, například u virových hepatitid, kterých je tam bohužel poměrně dost.

Budeme k tomu potřebovat finance od podporovatelů a dárců, pokračování spolupráce s neziskovými organizacemi Benin Sante a International Humanity, a neobejdeme se bez asistence místních partnerů v samotném Beninu. Pozitivní je, že o tuto dobrovolnickou práci bez nároku na odměnu má do budoucna zájem poměrně dost zkušených lékařů z ostravské fakultní nemocnice a také z naší lékařské fakulty. Časem možná zapojíme i studenty přes studentské granty.

V zemi jste se určitě setkal s mnoha těžkými případy a příběhy. Který vás zasáhl nejvíc?

Až z Nigérie za námi přijela poměrně mladá žena s gynekologickým problémem a hromaděním vody v břiše. Nebyla kvůli tomu schopná vést rodinný život ani pracovat, jen se toulala zemí a byla odkázána na pomoc hodných lidí. Naprosto zoufalá situace bez naděje na zlepšení. Nakonec ji jedna starší paní přivedla za námi na kliniku. Museli jsme ji nechat udělat CT, abychom zjistili, jestli je to vůbec operabilní stav. Pomoci jsme ji chtěli skutečně moc. Kvalita života byla tragická a asi by to už ani dlouho nevydržela. Kromě tohoto případu taky musím říct, že i po všech těch letech a mnoha misích se mě vždy dotýkají případy výrazné dětské podvýživy.

Kolik pacientů na vás čekalo? Jaké úkony jste na místě konali?

Kolegové operovali každý podle své specializace, chirurg nejčastěji hernie, hydrokély, varikokély, gynekolog řešil různé tumory, myomy, dokonce jsme kvůli tomu museli předem požádat beninské ministerstvo zdravotnictví o speciální povolení podávat v případě nutnosti transfuze krve. Častá byla sonografie u těhotných žen. No a mým úkolem byly horečnaté stavy, malárie, podvýživa, respirační a močové infekce a podobně. V rámci programu se nám podařilo zorganizovat podepsání Memoranda o spolupráci s lékařskou fakultou v Parakou. Na pozvání jsme se setkali s ministrem zdravotnictví Beninu a následné i s předsedou parlamentu, které naše práce i možnost další spolupráce velmi zajímali.

Benin, to je úplně jiný svět. Dokážete popsat, jak vypadá tamní zdravotnictví nebo nemocnice?

Kromě naší kliniky jsem za dobu pobytu osobně viděl jen jednu malou nemocnici, a to ještě na velmi unikátním místě, kterým je město Ganvia. Na vodě, v domech na kůlech tam žijí od 18. století desítky tisíc obyvatel. Ta jejich nemocnice byla na dost nižší úrovni než naše klinika. Velkým problémem Beninu je obecně nedostatek financí ve zdravotnickém sektoru a skutečně významný nedostatek lékařů. Zhoršuje se to směrem z měst na venkov a směrem z lidnatého jihu na sever.

Zároveň se jedná o jednu z nejchudších zemí západní Afriky. Jde to na místě hodně cítit?

Benin je politicky poměrně stabilní země, která rychle roste. Než se však dostane na úroveň, kterou považujeme u nás za tolerovatelný standard, bude to ještě trvat. V průběhu první mise jsme se pohybovali většinu času ve třech nejvýznamnějších městech Cotonou, Porto Novo a Ouido. Úroveň země vidíte i podle toho, že i v hlavním městě je z asfaltu skoro všude jen nejhlavnější silnice a většina odboček z ní jsou prašné cesty. Když se příště s mobilní klinikou posuneme dál na periferii země, bude tam situace určitě ještě dramaticky horší.

V Beninu jste předali spoustu zkušeností. Budete sledovat, jak s nimi v zemi nyní pracují dál?

Informace z kliniky dostáváme průběžně i po našem návratu do České republiky. Informují nás i o vývoji zdravotního stavu operovaných pacientů. Je obdivuhodné, jak rychle u většiny z nich probíhá rekonvalescence. Budeme společně připravovat další mise a další rozvoj kliniky.

Stihl jste poznat i zemi jako takovou, nebo na to nebyl čas?

Na cestování mimo práci nebyl moc čas. Stihli jsme však navštívit unikátní národní festival voodoo, které pochází přímo z Beninu. Zážitkem byla taky návštěva již zmíněného světově unikátního města na vodě, jak jinak než lodičkou. Naštěstí to nebylo daleko z naší základny

Cestu do Beninu máte za sebou – chystají se třeba i afričtí kolegové k nám do Ostravy?

Našim záměrem je skutečně ukázat beninským lékařům kvalitní moderní evropsku medicínu, něco nového je naučit a oni to následně předají svým kolegům po návratu domů. Otevřeni budeme i studentským výměnám a podpoře společného vědeckého výzkumu. Velkou výhodou je, že zmíněný beninsko-český lékař, doktor Vincent, pracuje na Moravě a naše osobní setkání je díky tomu možné skoro kterýkoliv týden.  

Do země jedete pomáhat, už jste toho zažil hodně, ale přesto, hrají velkou roli i emoce? Dokážete dostat z hlavy příběhy lidí, kteří v dané zemi žijí?

Emoce se skutečně objevují, musíme to však každý sám v sobě udržet pod kontrolou. Kdyby se člověk zhroutil, nikomu by už nepomohl. Musel by odjet a do konce života by v sobě nosil pocit selhání. Na misích nám pomáhá to, že se z toho večer vzájemně mezi sebou „vymluvíme“. Je to forma nezbytné duševní hygieny.

Máte už naplánované i další mise, na které se vydáte?

Letos by to chtělo ještě minimálně jednu-dvě skupiny, ideálně v létě, jelikož příprava trvá dlouhé měsíce. Uvidíme, jak rychle to půjde. Pokud chceme rozvíjet péči o nedonošené novorozence nebo provádět oční operace, musíme nejdříve sehnat potřebné technické vybavení, včetně inkubátor. Případně sehnat finance na jejich pořízení, a to v dnešní době není jednoduché.  

autor: Petr Sobol